ÚVODNÍK

V novém tisíciletí

Překročili jsme práh nového tisíciletí. Každý z nás si jistě také položil otázku, jaké asi bude pro Církev?

Prvé tisíciletí křesťanské éry se odvíjelo ve znamení apoštolské a misijní činnosti Církve. Získala si postupně autoritu a úctu obyvatel evropského kontinentu. Své učení a pravidla ustanovovala na všeobecných sněmech. Na konci tohoto tisíciletí přijaly také slovanské národy světlo Kristova evangelia. Vděčnost za to patří svatým věrozvěstům Cyrilu a Metoději. Věrnou nositelkou jejich duchovního dědictví je také naše pravoslavná církev.

Tisíciletí druhé započalo rozbitím jednoty křesťanského světa. Vznikl pravoslavný křesťanský Východ a křesťanský Západ, který v současné době tvoří veliká a politicky vlivná římskokatolická církev spolu s řeckokatolíky, dále luteráni, reformovaní a stovky menších evangelických společenství. V čele křesťanského Východu, ovšem jen s primátem cti, stojí řecký patriarchát konstantinopolský spolu s početnými národními církvemi, z nichž největší – ruská církev – se stala duchovní matkou všech pravoslavných Slovanů. Svoji mravní autoritu zvýšila zvláště ve dvacátém století, když dala světu tisíce novomučedníků zabitých pro Krista bezbožníky. Také naše církev krvácela ve čtyřicátých letech a ztratila své nejlepší syny, jakým byl na příklad svatý mučedník Gorazd, archijerej český a moravskoslezský, zastřelený nacisty v Praze roku 1942.

Díky odkazu svatých mučedníků v podobě nezlomné víry v pokoření zla a lži a vroucím modlitbám spravedlivých otevíráme prvé stránky dějin třetího tisíciletí společně v jedné autokefální – samostatné pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku, do jejíž duchovní péče patří všichni pravoslavní křesťané žijící ve dvou státech – České republice a Slovensku. Víra nezná hranic národních ani jiných. V Kristu jsme všichni nová stvoření. Svatý apoštol Pavel výstižně napsal: „není již více Žid ani Řek, ani sluha ani svobodný, ani muž ani žena." (Gal.3,28) Važme si této jednoty, jednoho společného duchovního rodu. Milujme svoji církev jako matku, jež nás zrodila k věčnému životu. Navzájem si pomáhejme a podporujme se v každém ušlechtilém díle.

Všichni očekáváme, že nám bude Církev i v novém věku mateřským přístavem, v němž můžeme vždy zakotvit a nabrat v jeho tichých vodách nových duchovních sil. Kde jinde nalezneme potřebné odpočinutí a potřebnou inspiraci pro každodenní zápas o dobro, spravedlnost a pravdu?

Nové technologie sebou přinášejí nový způsob života, vztahu k lidem a okolnímu světu. Lidé spolu méně hovoří a komunikují často jen elektronicky. Církev by měla stále připomínat, že lidská společnost potřebuje lidské teplo, upřímný zájem o druhého, přátelství a lásku. Proto by měla ještě více vychovávat v základních křesťanských zásadách, které přivedly lidstvo do třetího tisíciletí a nebyly nikdy ničím překonané.

Církev je povolána k tomu, aby nadále pomáhala nemocným, opuštěným a chudým. Pravoslavné křesťanské víře je cizí touha po moci, majetku a slávě. Jejím hlavním zaměřením je podávat pomocnou ruku všem, kteří mají v něčem nedostatek.

Charakteristickým rysem pravoslaví je hluboká duchovnost, která se zrcadlí v kráse církevního umění – v architektuře, ikonách, zpěvu. Pravidelná, neformální účast na bohoslužbách je ničím nenahraditelný způsob, jak duchovní život prohlubovat, jak se otevřít věčnosti a opustit dočasné a pomíjivé. Liturgický život zpřítomňuje nebe na zemi. O onu hlubokou duchovnost je veliký zájem. Záleží na tom, jakým způsobem ji zpřístupníme a zda-li ji budeme sami prožívat.

V českém jazyce zaznamenáváme stálý nedostatek pravoslavné duchovní literatury. Proto je naším prvořadým úkolem především podporovat vydávání periodik – Hlasu pravoslaví, Pravoslavného kalendáře a dalších publikací připravených k vydání pracovníky naší církve.

V poslední době se hovoří o složitosti tvorby nového církevního zákona. Velikým problémem je tzv. církevní majetek. Všichni doufáme v jeho spravedlivé vyřešení. Pro nás je ale důležité stále opakovat, že pravoslavná církev po žádném majetku netouží. Záleží jí hlavně na tom, aby měla ve společnosti takové postavení i potřebné prostředky, které by odpovídaly jejímu poslání.

Do nového tisiciletí nahlížejme s neochvějným optimismem. Přejme si, aby bylo tisíciletím duchovní obnovy. Kristovo evangelium je radostnou zvěstí o vítězství dobra nad zlem a lásky nad nenávistí. Staňme se jeho pravými nositeli! Arcibiskup Kryštof

Ještě modlíme se za blažené a věčné paměti hodné zakladatele svatého chrámu tohoto...

Vysvěcení nové pravoslavné svatyně sv. Nikolaje v Karlových Varech

Malý pravoslavný dřevěný chrám na Doubské hoře – Aberg v Karlových Varech nemohl pojmout všechny věřící, kteří přišli dne 16. listopadu v dvoutisícím roce od narození Páně, aby se zúčastnili mystického svátku vysvěcení nového chrámu.

Naše církev se loučila tou optimistickou událostí a slavností s 20. stoletím a nyní hledí s vírou, nadějí a radostí vstříc novému tisíciletí.

Chrám se stal ovocem víry v Boha a důkazem věrnosti svaté pravoslavné církvi pro přítomné i pro ty, kteří již odešli na věčnost. Spolu s námi neviditelně oslavoval Trojjediného Boha i zesnulý vladyka metropolita Dorotej, který dne 12. července 1999 na den sv. Petra a Pavla vysvětil základní kámen tohoto chrámu.

Byli mezi námi i ti, kteří vynaložili mnoho námahy, aby vznikl tento Boží dům. Všichni jsme děkovali Pánu Bohu za tento den.

Chrám postavil v podobě suzdalských kaplí vlastním nákladem bratr Nikolaj Genadijevič Stěpanov a tím se nesmazatelně vepsal do historie pravoslavné církve v českých zemích a do historie města. On také bude starostou chrámu. V ektenii za zesnulé byli vzpomenuti rodiče bratra Nikolaje, Genadij a Valentina.

Chrám bude veden v seznamu pravoslavných chrámů České republiky.

Stavební materiál byl opracován, očíslován a připraven k montáži v dílnách Trojicko-Sergijevské lávry v Sergievu Posadu, v největším monastýru Ruska. Tam byl také zbudován ikonostas a napsány ikony. Základy chrámu postavila místní karlovarská firma a montáž chrámu provedli ruští stavbaři.

Vysvěcení vykonal a první božskou liturgii v novém chrámu sloužil archiepiskop pražský a českých zemí Kryštof s řadou duchovních pražské eparchie v čele s protojerejem západočeského protopresbyterátu o. Janem Křivkou a s duchovním karlovarského podvorija ruské pravoslavné církve protojerejem o. Vasilijem Tarasovem.

Vladyka Kryštof poblahopřál všem k výstavbě chrámu sv. Nikolaje a poděkoval z celého srdce za tento čin bratru Nikolaji a vyslovil mu přání „mnogaja léta", které se v zápětí rozeznělo v chrámu a neslo se nad městem v podání pěveckého sboru karlovarského chrámu sv. Petra a Pavla.

Vladyka Kryštof zdůraznil, že je to krajně vzácná událost v Čechách. Poděkoval protojereji Vasiliji Tarasovovi za přípravu chrámu k svátku a za námahu, kterou vynaložil na jeho úpravu. Vladyka sdělil, že bohoslužby se v chrámu budou konat vždy ve čtvrtek, který je podle pravoslavné tradice dnem sv. Nikolaje a podle možnosti i o sobotách a ve sváteční dny. Ukončil svůj krátký proslov zvoláním: „Kristus mezi námi" a vyslovením přání všem „mnogaja léta".

Dějiny naší církve jsou plné bolestných zkušeností. Pravoslavná církev existuje v našich zemích více než tisíc let, od dob sv. Cyrila a Metoděje. Celá staletí hlásá světu, že vyznává Ježíše Krista, vyzývá svět, aby šel za Kristem a uchovává Kristovo učení nezměněné v čisté podobě, pročež nám mnozí předhazují konzervativismus.

Byli jsme všichni šťastni, že jsme se mohli zúčastnit mystéria a prožít hlubokou symboliku vysvěcení domu Božího, a cítili jsme, jak je důležité dodržovat naše pravoslavné kánony a tradice a bránit je před porušováním. Buďme pravověrní, přidržujme se učení Pravoslaví, neboť to je to, co nás činí křesťany, co nás spojuje a sjednocuje s pravoslavnými na celém světě!

Vysvěcení se konalo stejně tak, jak se koná ve všech pravoslavných chrámech v přítomnosti a konalo i v minulosti a dá Bůh, bude se konat až do konce světa.

Vysvěcení chrámu se podobá křtu člověka. Narozením je položení základního kamene. Při vysvěcení prestol se omývá vodou, tak jako se omývá příjímající křest, pomazává se sv. myrem a odívá do bílých šatů.

Prestol, na kterém se koná svatá Eucharistie, je nejdůležitější místo v chrámu, místo zvláštní přítomnosti Boha, Boží trůn. Jeho vysvěcení je ukončením stavby chrámu, odevzdáním ho Bohu a předáním věřícím k modlitbě. Mystérium se koná za Královskými vraty. Nic se neděje náhodou. Každý úkon obsahuje mnoho významů. Všechny symboly navazují na oběť Ježíše Krista a Jeho stálá přítomnost vévodí celé slavnosti.

Archijerej s duchovními připravujícími prestol, oblékají na liturgická roucha bílé zástěry. Ty symbolizují čistotu jejich záměrů a současně označují, že to, co dělají, dělají jménem všech pokřtěných. Prestol má formu čtvercového stolu, který je vyroben ze dřeva, z dubu, jasanu nebo v krajním případě z borovice. Čtyři sloupky symbolisují čtyři světové strany. Sloupky jsou nahoře lehce vydlabané. Na ně se pokládá deska. Na spodní straně desky je vepsána „kronika" slavnosti vysvěcení – datum, místo, jména světitelů, místního duchovního. V desce, přesně nad prázdnými otvory ve sloupcích, jsou čtyři otvory, jimiž se vlévá rozehřátá směs vosku a pryskyřice (voskomastik). Připomíná balzám, který připravili pro Krista Nikodém a Pilátův voják Josef Arimatejský. Použitý voskomastik symbolizuje naše sjednocení s Kristem, s Jeho obětí a zmrtvýchvstáním. Do otvorů se zatloukají čtyři dřevěné hřeby. Představují hřeby, kterými byl Kristus přibit ke Kříži. Zatloukají se polními kameny bez ostrých hran, aby nedošlo k poranění prestolu. Tyto kameny navždy zůstanou pod prestolem.

Na znamení duchovní očisty je prestol omýván teplou vodou, růžovou vodou, která připomíná sv. myro, které přinesly ženy Myronosice ke hrobu Páně, a červeným vínem, symbolem Kristovy krve. Tyto úkony připomínají přípravu Ježíše k pohřbu. Takto připravená deska se natírá sv. myrem, tak jako je člověk pomazán sv. myrem při křtu. Potom se dávají pečetě darů Ducha svatého a vyprošuje se zvláštní milost místu, na kterém bude konána eucharistická oběť. Stěny chrámu jsou potírány sv. myrem, aby chránily prestol a staly se zvláštním rámcem pro konání Eucharistie. Na prestol se pak odívá první liturgický šat z čistého lnu. Je to plátno, které připomíná pláštěnici, do které bylo zabaleno svaté Tělo Ježíše Krista. Vršek je obtočen šňůrou takovým způsobem, aby na každé straně prestolu tvořila kříž. Šňůra symbolizuje pouta, kterými byl spoután Ježíš, když ho vedli na soud a současně zobrazuje moc Boží, která drží svět – jeho čtyři strany – a do jednoho celku spojuje vše, co žije na zemi.

Potom se rozprostírá vrchní zvláště zdobená tkanina, která symbolizuje lesk Boží chvály. Po vysvěcení čtyř stěn chrámu svěcenou vodou a sv. myrem na znamení duchovního vysvěcení místa se zapaluje svíce za prestolem.

Po ukončení tohoto obřadu vychází z chrámu průvod, při kterém nese archijerej na diskosu svaté ostatky mučedníků okolo chrámu. Ostatky se ukládají do oltáře a též do antiminsu. Antimins je hedvábný šátek, ve kterém je částečka ostatků svatých mučedníků. Pouze na něm, jako na Ježíšově hrobě a na hrobech mučedníků, se může konat tajemství Kristova strádání, smrti a vzkříšení.

Od této chvíle začíná plný život obce, tak jako začíná plný duchovní život pokřtěného dítěte.

Tak se také stalo dne 16. prosince 2000 v Karlových Varech na Doubské hoře v novém chrámu sv. divotvorce Nikolaje z lýkyjských Myr.

MUDr. Jiří Karpowicz

Drazí bratři a sestry,

dnes k Vám opět přicházíme s novým „Hlasem pravoslaví".

Nový ročník v nové úpravě. S novou obálkou. V barvě typickou pro pravoslavnou Byzanc... Doufáme, že se Vám bude líbit.

Věnovali jsme tomuto číslu „Hlasu pravoslaví" zvláštní pozornost. Přáli jsme si, aby z něho dýchla tajemná krása nového Zrození.

Počínaje tajemstvím zrození Krista, Bohočlověka, až po zrození nového Božího domu - chrám sv. Nikolaje.

Nový život i odchod ze světa provází lednový „Hlas pravoslaví".

Kéž nás posiluje a utvrdí ve víře.

Řekněme si otevřeně, že stejně jako my všichni, potýká se i „Hlas pravoslaví" s finančními těžkostmi. Jistě bychom rádi měli náš časopis ještě krásnější, ale musíme být trpěliví. Vše se odvíjí od našich možností.

I tak pro Vás máme radostnou zprávu. Metropolitní radou bylo rozhodnuto, že od letošního roku bude „Hlas pravoslaví" opět, jak tomu bývalo, vycházet 12´ ročně!

Budeme tak moci čerpat z pokladnice bohatství pravoslavné duchovnosti i v letním čase. Třeba během letních akcí pořádaných naší pravoslavnou církví...

Vaše redakce

Rozžaté světlo

Theofanie, Křest Páně

Slovo Epifanie pochází z řečtiny a znamená Zjevení – Kristus se zjevil světu.

V prvotní církvi slavili křesťané různá zjevení Páně světu v jeden den (6. ledna): Narození Páně, Navštívení mágů a Křest Páně. 6. leden byl vybrán proto, aby tak byl nahrazen pohanský kult zimního slunovratu. Místo klanění se slunci učí Církev znát Slunce spravedlnosti v osobě Krista. Na počátku 4. století změnil pohanský Řím svůj kalendář a posunul zimní slunovrat z 6. ledna na 25. prosince. Římská církev, která vždy úzkostlivě bojovala proti modlám a nahrazovala pohanské kulty poznáním pravého Boha, proto také přesunula první ze tří výše uvedených Spasitelových zjevení z 6. ledna na 25. prosince. Východní církev přijala římskou praxi na konci 4. století. Od té doby slaví celá církev Narození Páně 25. prosince (podle juliánského kalendáře 7. ledna), avšak křesťanský Východ spojil Narození Páně a Navštívení mágů v jeden svátek (25. prosince/7. ledna).

Teofanie

6. ledna (podle juliánského kalendáře 19. ledna) pravoslavná církev oslavuje pouze jednu událost Kristova života, Křest Páně je jediným zjevením Páně tohoto dne. Evangelisté přikládají této události takový význam jako sv. Kříži nebo Kristovu Vzkříšení. Každý z nich popisuje tuto událost podrobně. Marek činí ze křtu Páně začátek svého Evangelia. Jan začíná svou zprávu (vyprávění po prologu) svědectvím Jana Křtitele. V době křtu bylo Ježíšovi 30 let. Až dosud žil se svou rodinou v Galileji jako obyčejný člověk živící se svou prací a sdílející každodenní život sobě rovných. Nic z jeho božské přirozenosti nebylo v Nazaretě patrné. Na břehu Jordánu se Bůh zjevil v osobě Ježíše Krista. On je Slovo (Logos) Boží, na němž spočívá od věčnosti Duch svatý. Otec svědčí o Ježíšově božství a prohlašuje o něm, že je to jeho Syn.

Po Křtu Páně může svět poznat tři osoby přesvaté Trojice. Toto je ono mystérium, které nám umožňuje opěvat Otce i Syna i svatého Ducha jako jednoho Boha. Po zjevení v Jordáně můžeme rovněž křtít „ve jménu Otce i Syna i svatého Ducha" (Mt. 28,19).

Poprvé v dějinách se Bůh zjevil ve třech osobách. Návštěva, kterou přijal Abraham u dubu v Mamre, byla proroctvím, oznámením tohoto zjevení. Pouze vtělený Syn nás mohl zasvětit, uvést do tohoto tajemství. Pravoslavná církev se rozhodla oddělit toto Zjevení Páně od ostatních „zjevení" (Narození Páně, Navštívení mágů), neboť v onen den se Bůh zjevil v plnosti, Jeden ve Třech osobách. K tomuto zjevení nemůže být nic přidáno. To je důvod, proč bylo na Východě nahrazeno slovo „Epifanie" slovem „Theofanie". První pojem znamená zjevení, druhý termín specifikuje a rozvíjí význam svátku jako zjevení Boha. Zjevení přesv. Trojice, trojsvatého Boha, popírá veškerou logiku, převrací veškeré kategorie vědění. Otcův hlas, který slyšel sv. Jan Křtitel u Jordánu, byl předpovězen králem Davidem v žalmu 29, verších 3. a 8. Tyto verše se rovněž zpívají při bohoslužbách v den Theofanie.

V jiné písni nám žalmista ukazuje, do jaké míry popírá Zjevení Páně v Jordáně nejen lidskou logiku, ale rovněž způsobuje neuspořádanost v přírodě, která je „vyděšená" přítomností všemohoucího Stvořitele ve stvořeném světě.

Potopa (Gen. 6,5-8,22)

Voda je nepostradatelný živel pro život. Díky vodě se země stává úrodnou, bez vody mění sucho zemi v poušť, po něm následuje smrt. Nedostatek vody je nebezpečný životu, ale její nadbytek způsobuje povodně, které vedou ke zničení a zmaru. Potopa znamená první očistu země, první křest země. Hřích a zlo jsou utopeny v očišťující záplavě. Noemova archa, obraz Církve, je zachráněna před smrtí (1. P 3,20-22). Holubice letící nad vodami přináší olivovou větvičku. Z této ratolesti vytéká šťáva, olej, jenž se jednou rozleje po celém světě. Je to pomazání Duchem sv., které nechal Kristus svým křtem rozšířit na celý kosmos.

Průchod Rudým mořem

Izrael prošel vodami tohoto moře suchou nohou. Pro izraelský lid to byl přechod z otroctví na svobodu. Dítka Boží jsou vždy svobodná a beze strachu procházejí každou zkouškou, stejně jako prošel Izrael mezi stěnami vod zadrženými Mojžíšovou holí. Faraon a jeho armáda, válečné vozy a jízda představují satana, jeho padlé anděly a jeho družinu, on je knížetem tohoto světa, jenž drží lidstvo uvězněné hříchem. Stejně jako byl zničen faraon, tak bude Bohem poražen i satan. Pak bude všechno zlo světa utopeno navždy v křestní vodě. Ohnivý sloup, který rozdělil moře a ochránil lid Izraele před útoky nepřátel, představuje Ducha sv., který posvěcuje křestní vodu a osvěcuje spravedlivého.

Existuje mnoho různých způsobů očištění vodou a všechna náboženství mají tento rituál. Osoba usilující o očistu duše vždy nejdříve hledá znamení čistoty v koupeli ve vodě. Jestliže voda odstraňuje nečistotu z těla, umožňuje duši, aby se osvobodila, neboť duše a tělo jsou neoddělitelné. Židovský rituál zná mnoho způsobů očištění vodou předepsaných Mojžíšovým zákonem. Proroci vyzývají hříšníky, aby se osvobodili od svých přestupků očištěním, omytím (Iz. 1,16-18).

Křest Janův

Jan Křtitel na poušti kázal a křtil vodou k pokání a na odpuštění hříchů. Připravoval lid k přijetí Spasitele. Tím je sv. Jan Křtitel „předchůdcem Páně", jediným, kdo předcházel Mesiáše, stejně jako je jediným, kdo připravoval a urovnával cestu do království nebeského.

„Co jen máme dělat?", ptaly se zástupy na břehu řeky Jana Křtitele. Jan jim odpověděl, ať žijí spravedlivě, a dále uváděl lid do Kristova učení (Lk. 3,10-14). Křest Janův je nezbytný, současně však nedostačující, je to jen příprava na jiný Křest. Jan nezadržuje své učedníky u sebe, ale naopak je posílá k někomu, kdo je větší než on, k někomu, kdo Jana následuje a převyšuje ho. Ten bude křtít Duchem svatým a ohněm.

Voda a oheň

Jan volá na poušti a svolává oheň s nebes, jako to učinil Elijáš na hoře Karmel (1. Kr. 18,30-39). Elijáš třikrát polil oltář vodou, která vytékala ven a naplnila i příkop okolo oltáře. Prorok volal do nebes a prosil Boha o seslání božského ohně a přijetí oběti. Oheň a voda se spojily, aby se zjevila sláva Páně. Jan, nový Elijáš, prorokuje a hlásá nový křest Duchem sv. a ohněm, protože Ježíš svým křtem zapálí vody Jordánu a naplní je Duchem svatým.

Svatý Jan Křtitel a Elijáš

Elijáš byl tajemně vzat na nebesa v ohnivé vichřici a jeho zmizení se nepodobá smrti. V judaismu existuje rozvinutá tradice, podle níž se Elijáš vrátí na zem krátce před příchodem Mesiáše, aby oznámil jeho příchod.

Elijáš předal svého prorockého ducha Elíšovi tím, že na něj hodil svůj plášť z vozu, který jej odnášel pryč (2. Kr. 2,11-13). Od Elíši po Malachiáše byl dar proroctví přenášen z generace na generaci. Jan Křtitel je dědic této nepřerušené řady a stává se tak posledním prorokem Starého zákona a tím má ducha Elijášova. V evangeliu podle Matouše Ježíš potvrzuje vztah Elijáše ke sv. Janu Křtiteli.

Křest Páně

(Mt. 3,13-17; Mk. 1,9-11; Lk. 3,21-22; J. 1,29-34)

Když Ježíš přichází k břehům Jordánu a žádá Jana, aby jej pokřtil, Jan se pokouší odmítnout, váhá a jen obtížně přijímá tuto Ježíšovu žádost. Zajisté, neboť Janův křest je očištěním, jediný bezhříšný člověk, tj. Ježíš Kristus, tedy tento křest nepotřebuje. Jan Křtitel poznal Beránka Božího, čistého a bez poskvrny, který snímá hřích světa (J. 1,29).

Ježíš se pokorně nechává pokřtít a sklání hlavu před Janem. Poté se otevírají nebesa a Bůh se zjevuje světu. Je to zjevení sv. Trojice: hlas Otce, pomazání Syna, Boha i člověka Duchem svatým.

Křest světa

Když Ježíš sestupuje do hlubin řeky, dochází k velikému zvratu. Není očištěn ten, kdo je křtěn, neboť je bez poskvrny, ale je to voda, která je proměněna a osvícena. Tato voda, která byla považována za čirou a léčivou, je ve skutečnosti poskrněna zlými duchy, služebníky starých model. Proto skoro všechny ikony Křtu Páně zobrazují dvě malé postavy, které odtud utíkají před Kristem.

Posvěcení kosmu Kristovým křtem

Očištěním živlů Ježíš osvobozuje kosmos od sil zla. Stará náboženství umístila člověka doprostřed nepřátelského světa, kde se proti němu mohly obracet živly a zničit jej. Tento vztah strachu k přírodě vždy zůstává skrytý v lidstvu, které stále zapomíná, že Bůh vládne nad vesmírem, neboť On je jediný Stvořitel. Okouzlení znameními zvěrokruhu, o nichž se věří, že určují naši budoucnost, je příkladem takového fatalismu, podřízenosti osudu, který je napsán ve hvězdách. Pověrami pohrdáme Boží vůlí a péčí, které jsou nám prokazovány. Často odmítáme starostlivost a zájem, s nimiž o nás pečuje náš nebeský Otec (Mt. 10,29-31).

Pomazání Mesiáše

Jako Otec sesílá od věčnosti Ducha svatého, aby pomazal Syna, tak Bůh jednou poslal Samuela, aby vylil olej na hlavu Davidovu. Tímto pomazáním se David stává prorokem a králem. David byl pomazán Pánem a je tak obrazem Krista, jenž má přijít. David vládl nad Izraelem mnoho let, a když pak zemřel, začala se jeho říše blížit k zániku. Avšak on přijal od Boha zaslíbení, že jeho rod bude trvat věčně, jenže historie nás učí, že jedna dynastie následuje za druhou a království se navzájem ničí.

Jak jen tedy může být trůn věčný? Kdo může být králem na věky? Boží zaslíbení jsou neotřesitelná a lidé zůstávají věrní v jejich očekávání. Asi tisíc let po Davidovi zjevuje v den Kristova Křtu v Jordáně Duch svatý v podobě holubice věčným pomazáním, že Ježíš je Král, Syn Davidův, očekávaný Mesiáš, jehož Království nebude konce.

Pomazání Páně

Při znameních, která činil Ježíš, jej mnoho Židů uznalo za Mesiáše: „Není to Syn Davidův?" (Mt. 12,23). V celém Evangeliu si Židé (a dokonce i samařská žena) kladou otázku: „Je to Mesiáš nebo máme čekat jiného? Je to Kristus?" Sám Ježíš odpovídá na tuto otázku, když čte v sobotu v nazaretské synagoze čtení z proroka Izajáše o Mesiáši, o Božím pomazání. Ježíš praví, že dnes je v jeho osobě toto proroctví naplněno.

Když sv. Jan Křtitel, jsa uvězněn, poslal své učedníky, aby zjistili, je-li Ježíš Mesiáš, Pán jim odpověděl slovy proroka Izajáše (Iz. 29,18-19). Mesianistický čas již nadešel, neboť Evangelium je hlásáno chudým. Křestní pomazání zjevilo, že Ježíš je Mesiáš a v ten samý den bylo zjeveno i věčné Království. Krista pomazal navždy Otec Duchem svatým před stvořením světa. Jeho Království, jež sdílí s Otcem i Duchem svatým, bude trvat na věky: „nyní i vždycky až na věky věků". Skrze Syna, spoluvěčného s Otcem, je Davidův trůn věčný. Syn Davidův, potomek krále Izraele, předchází od věčnosti toho, z něhož se rodí, neboť je to druhá osoba přesvaté Trojice.

Ježíšův Křest, znamení smrti a vzkříšení

Ačkoliv byl Ježíš provolán králem již při vjezdu do Jeruzaléma (tuto událost si připomínáme o Květné neděli), jeho Království bylo plně „nastoleno" až na Kříži: „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?" Tak pravil Ježíš po svém zmrtvýchvstání (Lk. 24,26).

Království Boží začíná existovat skrze Kříž, brány ráje jsou otevřeny, aby mohl být uvítán Král slávy a ten, jenž ho doprovází – obrácený zločinec (Lk. 23,43). Když Ježíš předpovídá své utrpení, žádají ho Jakub a Jan Zebedeovi, aby mohli vejít do Božího Království. Ježíš jim odpovídá, že musejí podstoupit křest smrtí a pít z kalicha mučednictví (Mk. 10, 35-40). Před znovuzrozením při vzkříšení musí každý člověk zemřít v Kristu. Při svém křtu zažíváme symbol Kristovy smrti a vzkříšení. Trojí ponoření do vody představuje tři dny ve hrobě, během nichž Spasitel přemohl smrt (Řím. 6,3-11). „Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem". Toto jsou slova sv. ap. Petra v den Padesátnice. Od toho dne připojují sv. apoštolové ke jménu Ježíš i slovo Kristus, což znamená Mesiáš, Pomazaný. Od té doby apoštolové křtí a uzdravují ve jménu Ježíše Krista. Kdokoliv pravým způsobem vzývá toto Jméno, bude spasen.

Nově pokřtění jsou nazýváni křesťany (Sk. 2,26), neboť jsou pomazáni Duchem svatým, stejně jako jejich Pán a Mistr. V den svého křtu je každý z nás pomazán Duchem svatým, stejně jako Kristus v Jordáně. Když vystupujeme z křestní vody, přijímáme pomazání sv. myrem, které bylo posvěceno archijerejem. Je to pečeť darů Ducha svatého. Stáváme se křesťany a zpíváme: „Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli, aleluja."

Královské kněžstvo

Každý pravoslavný křesťan byl pomazán v Kristu za krále, každý pokřtěný přijal skrze Ducha svatého kněžské svěcení. Proto je každý z nás skrze sv. tajinu křtu jak knězem, tak i králem, stejně jako jimi byl i Adam v ráji. Neboť od původu, před pádem člověka v ráji, je člověk povolán k tomu, aby byl králem i knězem stvoření (Gen. 1,27-28). V Církvi lidstvo znovu získalo své pravé poslání. Všichni věřící jsou dědici kněžství, jež bylo dáno Adamovi.

Křest, druhé narození

„Jak se může člověk narodit, když je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit" (J. 3,4). Na tuto otázku odpovídá Ježíš Nikodémovi, tomuto vlivnému Židovi, vysvětlením významu křtu. Aby člověk vešel do Království Božího, musí se změnit a získat Ducha svatého, stát se novým člověkem, aby tak byl tělesný člověk proměněn v syna Božího, musí se znova narodit z Ducha svatého.

Aby byl člověk spasen, aby měl život věčný a aby měl podíl na Božím životě a na životě uprostřed přesvaté Trojice, musí najít světlo, které osvěcuje každého nového křesťana a zjevuje mu světlo Boží, světlo, jímž je sám Bůh: „Slovo bylo Bůh... v něm byl život a život byl světlo lidí" (J. 1,1-4).

Osvícení křtem

Při přijetí sv. tajiny křtu osobně zažíváme a přijímáme mystérium dovršené v Kristu. Procházíme stejnými etapami jako Kristus:

1) Odříkáme se všech model a satana a sjednocujeme se s Kristem, jenž porazil síly Zlého (Lk. 4,1-13). To je exorcismus, jak se nazývá první část křestního obřadu.

2) Jsme omyti od hříchu ve vodách Jordánu, které jsou posvěceny a prosvíceny Duchem svatým v den, kdy do nich vstoupil Kristus.

3) Jsme znovuzrozeni ze životodárné vody. Je to druhé zrození, které proměňuje tělesné děti a umožňuje jim, aby se znovu rodili jako dítka Boží, jako děti světla.

4) Jsme vštípeni do života Kristova, stáváme se s ním jedním tělem. Umíráme s ním a jsme pohřbeni do (křestní) vody, abychom s ním vstali z mrtvých. Je to průchod smrtí a návrat do života. Je to naše vítězná Pascha.

5) Duch svatý nás pomazává sv. myrem a stáváme se křesťany. Je to naše osobní Padesátnice.

6) Skrze své vzkříšení nám Kristus umožňuje vejít do Království nebeského, Království Otce i Syna i Ducha svatého. Od teď žijeme v Boží lásce uprostřed Přesvaté Trojice.

Po křtu jsme schopni se změnit, avšak ne vždy toho dosahujeme, neboť zůstáváme svobodní přijmout nebo odmítnout Boží dary – to je případ zakopané hřivny, která nenese žádný užitek. Avšak přijímáme-li spolupráci s Bohem a dovolujeme-li Boží blahodati, aby v nás působila, pak jsme schopni změnit se a posvětit se, to znamená, že se můžeme stát svatými. Osvíceni po křtu a živeni sv. tajinou Eucharistie se denně přibližujeme k Bohu, abychom se na konci věků stali „účastnými na Božské přirozenosti (2P. 1,4).

Svátek světel

Pro naše osvícení vstoupil Kristus do vod Jordánu, nyní přijímáme neuhasínající světlo. Od nynějška jsme syny Božími, syny dne. Voda nám dává zrak právě tak, jako jej dala i slepci u rybníka Siloe. Byli jsme slepí, neboť jsme neznali pravé světlo, nyní jsme uzdraveni a vidíme Krista. Na svátek Theofanie kněz světí vodu, aby ji věřící užívali. Každý věřící z této vody hojně čerpá, aby uhasil žízeň, aby se (duchovně) očistil, aby touto vodou léčil své nemoci a nebo aby jí posvětil svůj domov. Ze srdce Církve, těla Kristova, „tečou proudy živé vody" (J. 7,38).

Poznámky:

1) Pojem „trojsvatý" je odvozen z pasáže knihy proroka Izaijáše, 6. kapitoly, 3. verše: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy." Výše citovanou pasáž nazýváme „Trojsvatá píseň" a zpíváme ji při božské liturgii před čtením apoštola.

2) Slovo „Pascha" je odvozeno z hebrejského „Pesah", což znamená „Průchod" nebo „Přechod".

3) Odborný teologický termín pro „spolupráci s Bohem" je „synergie". Tento pojem pochází z řečtiny a je to složenina dvou slov: „syn", což znamená „s", a „ergon", což znamená „práce" nebo „konání".

Z anglického originálu knihy „The Incarnate God" vydané v „St. Vladimir´s Seminary press" roku 1995 přeložil Miroslav Kudla.

K zamyšlení

Podobnost čistě náhodná?

Píše se rok 1947, jsme na východním Slovensku. Podél silnic a polních cest co chvíli čteš nápisy upozorňující na nebezpečí nášlapných min – zem je dosud zaminovaná. A občas uslyšíš i výbuch a bolestivý nářek zraněného. Je tomu víc jak dva roky, co se sebejistí bojovníci „vítězící na všech frontách pro Evropu" s nápisem „Bůh s námi" na opascích uniforem museli stáhnout z obsazených území. A věrni „lidským, příliš lidským" mravním zásadám, v přímém rozporu s požadavky Jména na svých opascích, zajistili, aby nemohli být dostiženi protivníkem (...miny na to stačí!). Co na tom, že ještě po letech budou jejich miny zraňovat a zabíjet nevinné?

Tímhle až příliš nebezpečně romantickým krajem prochází mladý manželský pár odkudsi z Moravy, aby se důvěrně seznámil s prostředím, jehož lid našel po první světové válce odvahu k návratu do „dědovské víry", jež mu byla před třemi stoletími násilím a lstí vzata. Sotva déle než čtvrt století trvá teď snaha o návrat do Pravoslaví. A jen nejstatečnější a nejuvědomělejší z místního lidu dokázali dovést poznanou pravdu o své dávné minulosti až do důsledku, když pravoslavní nesmějí konat bohoslužby ani v dřevěných chrámech, jež kdysi před čtyřmi stoletími – sto let před unijním diktátem – zbudovaly pravoslavné ruce k pravoslavné oslavě Boha... Bez nadsázky, jsou to divy, jež teď v krátkém čase úsilí o návrat (po skončení první světové války asi od roku 1922) dokázala zbožná víra a vřelé nadšení. Už stojí chrám – památník v Medzilaborcích, už stojí (zatím bez zvonice) katedrála v Prešově. A naše mladá dvojice se těší, že uvidí i Ladomírovou, jejíž monastýr byl v meziválečném období nositelem osvěty a pravoslavné víry celému širému kraji.

Zbožný duchovní život monachů-osadníků monastýru byl nepochybně sám o sobě přitažlivým příkladem, hlavní zásluhy však patří monastýrské tiskárně. Lid, držený za Rakousko-Uherska násilím v analfabetismu, přímo žíznivě hledal poučení v tištěných textech. A tak knižní kalendáře z ladomirské tiskárny s duchovním čtením přinášely osvětu pod krovy chudých chatek, Veliký sborník a další knižní bohoslužebné pomůcky dosud usnadňují, či lépe umožňují začínajícím duchovním i „kantorům" správné konání bohoslužeb...

Už vítá náš cestující pár vstupní brána monastýru s nápisem „Blagosloven grjadyj vo imja Gospodně". Blahořečí, žehná každému, kdo ve jménu Páně, v dobrém přichází. Není však už zasloužilé monastýrské tiskárny. Stejně jako ostatní monastýrské objekty je i ona válkou, jež tudy prošla plnou vahou, zničena, monaši odešli před pronásledováním sovětů, monastýrský chrám však stojí bez poškození. Uvnitř krásné nástěnné ikony otevírají příchozímu pohled do krásy výšin nebeského světa. A o vzájemném propojení všech míst, jež usilují o život podle Boží vůle, svědčí dvě deskové ikony přinesené přímo ze Svaté hory Athos – sv. Jan Křtitel, Předchůdce Páně a sv. Pantelejmon (ta poslední ikona se k modlitbám prosebnice z našeho páru prokázala o pouhý jediný den později jako účinný uzdravující nástroj dávného léčitele).

Víc než půl století, přesně čtyřiapadesát let, prošlo nad našimi hlavami. A dnes se dovídáme, že 1. srpna 2000 byla monastýrská vstupní brána zničena nenávistnými odpůrci Pravoslaví, kteří si také říkají křesťané. Byla zbořena traktorem a přístupová cesta přeorána. I tihle nenávistníci o sobě prohlašují: Bůh s námi. I oni (namísto žehnání všem příchozím ve jménu Páně) kladou nášlapné miny – duchovní miny nenávisti. Snad opravdu netuší tihle zpronevěřilí synové společné Matky, že se radlice jejich pluhů bolestně vrývají do srdcí jejich pradědů, kteří se před třemi stoletími po dlouhý čas statečně bránili unijnímu diktátu z Užhorodu. Snad si opravdu neuvědomují, že takovým způsobem „evangelizace" jen sami o svých kvalitách vydávají svědectví, snad nechápou, že jejich nehmotné nášlapné miny nenávisti do krve bolestně zraňují i daleko vzdálené souvěrce ladomirských pravoslavných v České republice. Či snad může být jejich jednání – hmotné ničení i toho, co přečkalo válečné běsnění – legitimní součástí oslavy Boha? Kde zůstala všechna ujišťování snahy o vzájemné sblížení náboženských vyznání?

A kdesi na Moravě pláčou stařec a stařenka, protože „zásluhou" horlivých „katolíků východního obřadu" už není POŽEHNANÝ, JENŽ PŘICHÁZÍ VE JMÉNU PÁNĚ...

Irinarch

Ze světa kultury

Prošel peklem pochyb

(ke 120. výročí smrti F. M. Dostojevského)

Ne, nebyla to zdaleka víra snadná ani mělká – ta, kterou věřil Fjodor Michajlovič DOSTOJEVSKIJ (1821 – 1881)! Jeho duše, štvaná trýznivými myšlenkami, sestupovala nejednou do propastí, k jakým se neodvažují proniknout ani nejradikálnější popěrači Boha. Sám v sobě prožíval leccos z pocitů Raskolnikova i Ivana Karamazova, který vystupňoval svou skepsi do krajností: Není-li Bůh, vše je dovoleno.

A jestliže umělec přesto nakonec znovu nalezl pravoslavnou víru, vděčil za to nikoliv svým kolegům z literárních kruhů, ale naopak lidem nejprostším, často negramotným mužikům, které si zamiloval. Věděl o nich: tihle blahoslavení hříšníci čistých srdcí nepotřebují ani číst katechismus, ani poslouchat kázání, a přece jsou prostoupeni Kristem a jeho Evangeliem. Spasitel jim vrostl do krve. To on stvořil samo Rusko. Co tenkrát o Rusku tvrdil Dostojevskij, dnes dosvědčuje Solženicyn: ruský a slovanský lid se zrodil z pravoslaví a jedině s ním a v něm trvá. Bez pravoslaví chřadne a hyne, bez pravoslaví vlastně ani neexistuje. K takovému poznání se možná nedospěje snadno a hned.

„Je tomu tak," vyznal Fjodor Michajlovič, „já věřím v Krista a v jeho slova, ne však jako žáček. Velikým peklem pochyb prošlo moje Hosana."

Není snadné číst Dostojevského. Není jednoduché hned mu porozumět. Mladí lidé někdy stanou nad jeho knihami v rozpacích. Už ta mnohost postav, osudů a nepřehlednost dílčích problémů je uvede do zmatku. Budou-li však trpělivě číst dál, určitě jednou přitakají Jeleně Andrejevně Štakenšnejderové, která nad posledními stránkami každého jeho románu vždy znovu pochopila, že tak vzácné perly, jaké jsou rozhozeny do zdánlivého chaosu Dostojevského knih, nenalezne už nikde jinde. Dílo Fjodora Michajloviče patří k vrcholům světové literatury. Mladým studentům hudby řekl jednou Gustav Mahler: „Číst Dostojevského je důležitější než kontrapunkt."

Spisovatel si byl vědom, že kdo se vydají beze zbytku následovat Krista, pravděpodobně v jakékoli společnosti a době ztroskotají – třeba jako ten Myškin! Kdyby přišel sám Ježíš mezi mocné tohoto světa, neunikl by ani dnes Velkému Inkvisitoru ze Sevilly. A možná ještě kdekdo z nás, bezúhonných, by se ochotně chopil hřebu a kladiva a běžel by pomáhat při křižování...

Jaký červ zloby a hněvu hlodá téměř v každém člověku? Je vlastně naprosto nemožné duši pročistit a pozvednout ji vzhůru. Jen Kristus to dokáže!

V hloubi duše Dostojevskij věděl, že pod dotekem paprsku božství se každá prohra stává vítězstvím. I když těm ostatním připadá ubohá a směšná. Co na tom, že to svět nedokáže vidět? Pokorné přijetí údělu, ba i sama smrt v Kristu znamená vstup do Kristova Zmrtvýchvstání. Pro spisovatele bylo právě Rusko takovou podivuhodnou zemí, kde Kristus denně vstává z mrtvých a Přesvatá Bohorodice otvírá náruč všem svým ztraceným synům. Věřil, že odtud, z Ruska, se Boží Syn jednou nakloní ke všem národům a vnukne jim touhu porozumět jeden druhému a navzájem se obejmout. V závěru Deníku z r. 1876 vyslovil přesvědčení, že „Rusko je tu jedině proto, aby sloužilo Kristu a hájilo celý pravoslavný svět před útoky nevěřících."

V roce 1878, po smrti milovaného synka Aljoši, nalezl útěchu v „Optině pustini" nedaleko Kozelska. Tam jeho rozbouřenou duši utišil laskavý starec Ambrosij, který se mu o málo později stal – zároveň s Tichonem Zadonským – předlohou pro postavu starce Zosimy v románu Bratři Karamazovovi. A tam se i definitivně zpevnila jeho jistota stálé Kristovy přítomnosti v Božím stvoření.

Každého večera žehnal svým dětem, odevzdával je do ochrany Boží Matky, jako hypnotizovaný se dovedl nehnutě vpíjet očima do rysů patronky své vlasti, Kazaňské Bohorodice, která za časů Ivana Hrozného vytrhla Kazaň z rukou Tatarů – ba hluboce meditoval i před některými velkými plátny západoevropských malířů, před Holbeinovým Kristem uloženým do hrobu a zejména před Sixtinskou Madonou, která mu byla ztělesněním vědoucí lásky a tichého odevzdání do nezbytnosti trpět. Vyprávějí o ní i některé postavy jeho románů (Zločin a trest, Běsi atd.). Tolik toužil proniknout do tajemství jejího mlčenlivého smutku, že ji chtěl mít stále na očích. Když mu hraběnka Tolstá objednala reprodukci Raffaelova obrazu až z Drážďan, hledíval pak po celé hodiny ve své pracovně do Madoniných očí a kladl jí otázky, jejichž hloubku zřejmě nemohl zodpovědět nikdo jiný kromě Bohorodice.

V lednu 1881, po přijetí svatých Tajin z rukou otce Megorského z chrámu sv. Vladimíra a po dočtení náhodně vybraného úryvku z Evangelia podle Matouše (Mt. 3,13-15), řekl své ženě: „Slyšíš? Nezabraňuj mi..., tak právě teď pověděl Janovi Pán." Poté zavřel oči, aby je už neotevřel.

Nad jeho skonem truchlila celá země. Kdekoli se konaly panychidy, občané zaplňovali chrámové prostory do posledního místa. Monastýr sv. Alexandra Něvského, jeden ze čtyř nejvýznamnějších v celém Rusku, požádal vdovu, aby směl na svém pozemku pohřbít tělo tohoto „zaníceného obránce pravoslavné církve". A tak byly ostatky velkého umělce a křesťana uloženy na Tichvinském hřbitově v místech, kde již předtím spočinuli jemu blízcí spisovatelé Nikolaj Michajlovič Karanzin a Vasilij Andrejevič Žukovskij.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij prošel těžkými zkouškami a ocitl se v nejedné mezní situaci (byl i odsouzen k smrti a stál již na popravišti, když přišla milost). Pochopil a přesvědčil se, že nikdo z nás není pouze dobrý nebo pouze zlý. Jsme trvale náchylni k obojímu. Ale znal jednu užitečnou radu: „Kdo chce vidět živého Boha tváří v tvář, ať ho nehledá na prázdném nebi svého myšlenkového světa, nýbrž v lidské lásce."

PhDr. Otakar Aleš Kukla

Ve dnech 27. – 28. listopadu 2000 pořádala Pravoslavná akademie Vilémov další ekologický seminář pod názvem „Násilí vůči přírodě – nutnost nebo hřích?" Semináře se účastnili duchovní a věřící víry římskokatolické, československé husitské, českobratrské a pravoslavní. Konal se v rámci přípravy na desetiletí pro překonání násilí, které bylo vyhlášeno OSN a Světovou radou církví na období 2001 – 2010. Účastníci byli v úvodu obeznámeni s hlavním dokumentem SRC „Desetiletí pro překonání násilí, církve hledající smíření a mír" a také s dokumentem „Atmosféra země – odpovědná péče a stejný podíl pro globální dobro", který je hlavním dokumentem SRC připraveným jako podklad pro konferenci v Haagu. Účastníci semináře vyjádřili svoje znepokojení nad skutečností, že haagský summit skončil v předchozích dnech totálním fiaskem především díky neodpovědné a populistické ekologické politice USA a několika dalších zemí. K problematice násilí vůči přírodě se vázal příspěvek R. Jurigy, shrnující vývoj české ekologické politiky a postoje veřejnosti k ní od poměrně příznivého vývoje v letech 1989 – 1992 přes období jejího zanedbání až k současnosti, v níž je ekologické myšlení a konání bohužel stále na okraji veřejného zájmu. Důležitou součástí semináře byla přednáška Dr. Hrbaty, která se nesla ve znamení neúspěšné konference v Haagu a byla věnována problematice globálního oteplování. V důsledku globálního oteplování, které je způsobeno lidskou činností, došlo v posledních letech k nárůstu množství CO₂ v atmosféře a závažným klimatickým změnám. Tyto vedou k exponencionálnímu nárůstu živelných pohrom (povodně, sesuvy půdy, hurikány, tornáda – na jiných místech planety extrémní sucha a požáry). To je doprovázeno nárůstem počtu obětí těchto pohrom a množstvím peněz, jež jsou obětem vypláceny mezinárodními pojišťovacími společnostmi. Byla konstatována skutečnost, že politici a velké energetické monopoly se zejména v USA a v postkomunistických zemích z populistických důvodů a z důvodů zachování monopolního postavení brání nutným změnám energetické politiky ve prospěch obnovitelných zdrojů. Důvodem je patrně skutečnost, že tyto zdroje (slunce, vítr, malá voda, biomasa) nelze snadno centralizovat. Bylo konstatováno, že krátkozrakou politikou založenou na využití omezených fosilních zdrojů a atomové energie je páchán hřích na příštích generacích a na celém stvoření. Bylo navrženo, aby:

1) Pravoslavná akademie do jara 2001 připravila základní příručku pro ekologickou práci v rámci církevních úřadů, farností a obcí. Tato by kromě teologického úvodu do problematiky měla zahrnovat kapitoly o praktických možnostech a příkladech, které mohou inspirovat k následování,

2) byly shromážděny informace, materiály a fotografie dokumentující příklady ekologické praxe ve farnostech a církevních objektech v ČR,

3) byla v roce 2001 zahájena kampaň, která kromě praktických opatření povede ke zvýšení zájmu o ekologické otázky v rámci náboženských společností.

Roman Juriga,

ředitel Pravoslavné akademie Vilémov

Zprávy ze zasedání

Ze zasedání Eparchiální rady Pražské
eparchie konaného dne 21. 11. 2000

Hlavními body programu řádného zasedání eparchiální rady bylo seznámení se s novými duchovními, jejich případným ustanovením a projednávání návrhu Jednotného hospodářského řádu církve.

Eparchiální rada usnesla:

1. ÚER rozešle hospodářský řád církve všem církevním obcím.

2. ER se seznámila s kandidáty duchovenské služby v naší eparchii a vzala na vědomí jejich ustanovení.

a) O. Gennadij Budko přichází za o. Tichona ke chrámu sv. Jiří. Ustanoven bude jako pomocný duchovní v Praze 1.

b) O. diákon Patrik Ludvík je kandidátem na duchovního správce do Lanškrounu. Datum jeho kněžského svěcení ještě není určeno.

3. ER k 1. 1. 2001 uvolňuje o. V. Romaneckova z místa duchovního správce v církevní obci Kolín.

4. ER schválila smlouvu o pronájmu našich prostor ve Frýdlantu v Čechách.

Zapsal: Mgr. Pavel Milko

Zpráva z prosincového zasedání
metropolitní rady

Dne 14. 12. t. r. zasedala v Praze Metropolitní rada Pravoslavné církve v českých zemích pod předsednictvím vladyky Kryštofa a za přítomnosti vladyky Simeona. Metropolitní rada podstatnou část schůze věnovala projednávání návrhu Hospodářského řádu církve, který připravil hospodářský odbor metropolitní rady. Tento řád by měl platit od 1. 1. 2001. Jeho schválení bude předcházet důkladné připomínkování ze strany eparchií, neboť se jedná o to, aby řád byl přijat se souhlasem nejširší církevní veřejnosti. Cílem řádu je sjednocení všech článků a členů církve, aby tato vstupovala s jasným vymezením práv a povinností ve správě svého majetku a financí do nesnadného období, v němž budou omezovány státní dotace. Tíha hospodářského zajištění bude především na věřících. Věrnost církvi bude osvědčována především formou dobrovolných výročních příspěvků, tak jak tomu bylo v čase starozákonním, ale i v ranném křesťanství. Církev potřebuje jednotnou hospodářskou soustavu, což sledují i státní orgány. Tím se církev stává věrohodnou i na veřejnosti.

Metropolitní rada se zaobírala i dalšími otázkami, především veřejnosti známým vystoupením čtyř církví (CČSH, Apoštolské, Starokatolické a naší). Nejde o žádné rozkolnictví v Ekumenické radě církví. Toto stanovisko naše církev zastává od prvopočátku projednávání hospodářského zabezpečení a spočívá v tom, že naše církev potřebuje podporu státu, byť i dočasnou.

Velmi důležitou otázkou je vydávání Hlasu pravoslaví. Rostoucí náklady materiálové, tiskové, ale i zvýšení poštovného vedou k nutnosti regulovat cenu alespoň na 16,– Kč při volném prodeji a 15,– Kč při předplatném za jedno číslo časopisu. Metropolitní rada doporučuje i takzvané sponzorské předplatné. I při nárůstu ceny nejsou pokryty náklady. Věřící jistě pochopí nezbytnost tohoto opatření a zůstanou věrnými čtenáři, zejména při větší obsahové náročnosti.

Metropolitní rada je si vědoma svého poslání nejen v řízení věcí hospodářských, ale také její zaměření musí celkově směřovat ke konání ve jménu přesvaté Trojice.

prot. JUDr. Václav Míšek

Dovolujeme si touto cestou obrátit se na vás s prosbou o pomoc při shromažďování informací o různých ekologických opatřeních, stavbách, projektech a iniciativách, které se v posledním desetiletí i v minulosti uskutečnily na půdě církví a církevních organizací. Tyto informace bychom chtěli zpřístupnit církevní i necírkevní veřejnosti. Věříme, že informace o tom, co již bylo učiněno, může být pro další křesťany a lidi dobré vůle inspiraci a podnětem k následování. Uvítáme zprávy o realizovaných ekologických projektech, fotografie zařízení a staveb – čističky, využití dešťové vody, šetření vodou, izolace, solární kolektory, využití obnovitelných zdrojů, tepelná čerpadla, trombeho stěny, úspory energie, recyklace odpadů, ekologizace budov a pozemků a pod. Informace o vašich ekologických aktivitách nám můžete zaslat na adresu: Juraj Ondrášek, koordinátor ekologického projektu, Pravoslavná akademie, 159 Vilémov u Litovle, PSČ 783 23, tel.: 068-24 49 209, 068-53 49 005, fax: 068-53 49 006, e-mail: eko.seminare@seznam.cz, orthodoxac@ti.cz

Z programu vladyky Kryštofa

1. 12. Pracovní návštěva ČT v Ostravě, při níž se účastnil přípravy televizního dokumentu o Svaté zemi na přelomu tisíciletí.

2. 12. Přednášel posluchačům třetího ročníku dálkového studia PBF v Prešově.

3. 12. Vysvětil v pražské katedrále na diakona br. Milana A. Jareše.

4. 12. V chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Praze udělil při sváteční božské liturgii presbyterské svěcení o. Mgr. Zoranu Drenovaci a svěcení diakonské br. Vladimíru Spurnému. Postřihl na čtece br. Mgr. Vasila Levina.

7. 12. Přednášel na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně předmět Orthodoxie.

9. 12. Sloužil archijerejskou liturgii pro vězně v ruzyňském nápravném zařízení.

10. 12. Po nedělních bohoslužbách v pražské katedrále přijal skupinu věřících ze Šumperka.

11. 12. Navštívil vladyku Simeona, který se v Praze zotavuje po operaci.

12. 12. Přijal íránského velvyslance a hovořil s ním o životě pravoslavné církve v České republice.

13. 12. Zkoušel v rámci zápočtového týdne posluchače PBF v Prešově.

14. 12. Předsedal řádnému zasedání metropolitní rady v Praze.

15. 12. Navštívil ředitelku odboru církví Ministerstva kultury RNDr. V. Řepovou a jednal s ní o postavení pravoslavné církve v rámci zákonů České republiky.

16. 12. Vysvětil nový chrám sv. Nikolaje na Abergu u Karlových Varů.

17. 12. Sloužil nedělní bohoslužby v Sokolově a jednal s věřícími o budoucnosti místní pravoslavné obce.

19. 12. Sešel se s ministrem školství Eduardem Zemanem ve věci zřízení Gorazdovy pěvecké konzervatoře. Mgr. Pavel Milko, tajemník ÚER

Vladyka Kryštof při svátečních bohoslužbách v chrámu sv. Mikuláše v Praze-Dejvicích.

K výročí zesnulého vladyky metropolity Doroteje

Naše pravoslavná církev si připomněla dne 30. prosince 2000, že před rokem odešla do světla Boží slávy její hlava, celou církví milovaný Blažený metropolita Dorotej.

Jeho nástupce Vysokopřeosvícený vladyka arcibiskup Kryštof spolu s duchovními Čech, Moravy i Slezska sloužil v den vzpomínky sv. liturgii v chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Praze na Olšanech. Po sv. liturgii Vysokopřeosvícený vladyka vykonal panychidu u hrobu v těsné blízkosti chrámu.

O úctě, kterou požíval zesnulý metropolita mezi českými křesťanskými společenstvími, svědčí i účast Jeho Excelence arcibiskupa Coppy, papežského nuncia, doyena pražského diplomatického sboru.

Památka Jeho Blaženstva metropolity Doroteje budiž věčná! o. Václav

V poslední den XX. století, tj. v neděli 31. prosince 2000, sloužil vladyka Kryštof sv. liturgii v chrámu Zvěstování Přesvaté Bohorodice v Praze na Slupi spolu s duchovními z Čech, Zakarpatské Ukrajiny a Bulharska. V promluvě vladyka zdůraznil potřebu společného vyznávání a životního prožívání svatého pravoslaví v životě bez ohledu na národnost nebo etnikum. Pravoslaví je jedno v našem Pánu Ježíši Kristu. Sv. liturgie, navštívená především našimi zakarpatskými bratřími a sestrami, vyvrcholila účastí velikého počtu věřících k tajině svaté Eucharistie. Společná oslava posledního dne občanského roku 2000 a tím i rozloučení s XX. stoletím je výchozím bodem k prožití příštích let a věků v Boží blahodati. o. Václav

Praha

V neděli 3. 12. 2000 vysvětil v pražském katedrálním chrámu vladyka Kryštof na diakona br. Mgr. Milana A. Jareše pro pravoslavnou církevní obec v Hradci Králové. O. diakon Milan (řec. Filemon), rodák z Hradce Králové, vystudoval Pravoslavnou bohosloveckou fakultu v Prešově a poté pokračoval ve studiu řeckého jazyka na aténské universitě. V letošním roce absolvoval ještě pedagogickou fakultu v Hradci Králové.

Ve sváteční den Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice 4. 12. 2000 sloužil vladyka Kryštof archijerejskou liturgii v Uspenském chrámu na Olšanech. Kněžské svěcení při ní udělil o. diakonu Mgr. Zoranu Drenovaci, původem z Nového Sadu, který absolvoval s vynikajícími výsledky Pravoslavnou bohosloveckou fakultu v Prešově a již několik měsíců obětavě koná diakonskou službu v Praze, v Hořovičkách a v Rakovníku. Dále vladyka Kryštof vysvětil na diakona bratra Vladimíra Spurného, narozeného v Olomouci. Otec diakon Vladimír tři roky sloužil jako archijerejský hypodiakon a letos úspěšně dokončil studium na Gorazdově eparchiálním učilišti v Olomouci. Byl ustanoven, po kanonickém propuštění z olomoucko – brněnské eparchie, v církevní obci Hořovičkách. Nakonec vladyka postřihl na žalmistu bratra Mgr. Vasila Levina, též absolventa Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově.

Chrámový svátek sv. Nikolaje oslavili pravoslavní věřící v Praze-Dejvicích archijerejskou liturgií a vroucími modlitbami ke sv. Nikolaji Divotvůrci. Vladyka Kryštof v tento významný den vyznamenal právem nošení mitry místního duchovního o. Josefa Zdeňka Koudelu a právem nosit nábedrník o. Vladislava Dolgušina. Oběma vyznamenaným shromáždění věřící upřímně blahopřáli. Redakce

Věčná paměť

Počátkem měsíce listopadu nás v Olomouci opustily hned dvě drahé sestry.

1. listopadu nečekaně odešla z tohoto pozemského světa sestra Emílie Tomečková, ve věku nedožitých 65 let. Byla sbormistryní olomouckého dívčího pěveckého sboru Ortodoxia. Uspořádala s ním nesčetně mnoho koncertů, nejen ve dnech církevních svátků, ale i například na podporu lidí, které v roce 1997 zde na Hané postihla povodeň. S děvčaty též natočila kazetu pravoslavných liturgických hymnů s názvem „Dobrořeč duše má Hospodinu". Starala se též o černobylské děti, které v našem okrese jeden čas pobývaly na zotavenou. Pomáhala také o. arch. Cyrilovi, když mu zde v Olomouci již tolik zdraví nesloužilo. Jezdívala i do monastýru v Hrubé Vrbce, hlavně zpočátku, kdy se tam vše upravovalo. Přestože jí v poslední době zdraví moc nesloužilo, chodívala na bohoslužby a vedla zpěv. Vždy když jsem jí viděla přicházet do chrámu, věděla jsem, že je to dobře, že ten její vůdčí zvonivý hlas nás rozklížené stmelí v jednu notu. Bude nám sestra Emílie moc chybět. Věčná jí paměť!

9. listopadu nás opustila sestra Jaroslava Pospíšilová, žena, kterou nikdo nemůže nahradit v našem olomouckém katedrálním chrámu. Stále ji vidím stát vzadu u stolečku se svíčkami, vidím ji starostlivě i v mrazech a nemalé zimě s péčí odborníka převlékat chrám do zářivě čistého povlečení. A to několikrát do roka, během různých proměn církevního období. Byly to dlouhé roky, kdy olomoucký chrám se skvěl uvnitř čistotou a výzdobou díky ní. A byl to celý jeden nekonečný rok jejího boje s těžkou nemocí. Po prodělání mimo jiného i šesti hrozných chemoterapií jí snad bylo trochu líp. Jako by to bylo ještě nedávno, vidím ji v létě sedět u nás na faře a vytahovat z tašky velkého plyšového králíčka, kterého donesla našim dětem. Druhý den byla neděle, přišla i na liturgii do chrámu a všichni ji tolik vítali...., a tolik jsme věřili, že se vrátí mezi nás! Poté se ale znovu vše zlé vrací a nastává další několikaměsíční boj. Sestra Jaroslava tento pozemský boj dobojovala ve svých 52 letech. My všichni však věříme, že ne marně. I když nás u srdce svírá, věříme, že vše nebylo nadarmo, a že dobrotivý Bůh ji odmění věncem věčné radosti. Věčná jí paměť!

Pavlína Nováková i redakce HP se připojuje ke vzpomínce na naše drahé sestry. Obě byly nepřehlédnutelné ve své pokorné službě a sebeobětování. Obě byly sloupem a oporou své církve. Obě byly krásnými nositelkami Pravoslaví v naší zemi. Věčná jim paměť!

Dětem

Bydlení v době Ježíšově

Domy byly stavěny z hliněných cihel vysušených sluncem. Později se začal jako stavební materiál používat kámen. Střechy byly ploché. Lidé na nich mohli odpočívat, spát nebo pracovat. Střecha byla obyčejně z dřevěných trámů a hlíny. Na střechu se vystupovalo vnějším kamenným schodištěm. Podle zákona musel mít každý dům na střeše zábradlí, které mělo chránit před pádem z výšky.

Střecha byla místem k přátelskému posezení nebo k modlitbám. Zde se také sušilo prádlo, len, fíky a jiné ovoce.

Vnitřek domu

Dům byl rozdělen na obytnou část a na místnost pro zvířata. Podlaha byla z udusané hlíny. Rodina žila na vyvýšeném místě pokrytém kameny. Okno bylo opatřeno dřevěnou mříží.

Temná místnost byla osvětlována lampami s olivovým olejem, postavenými na svícen. Vchod do domu byl velmi nízký. Lidé se museli sklonit, když chtěli vejít.

Ženy se věnovaly domácím pracím: uklízení, vaření, předení, tkaní a šití. Příležitostně vypomáhaly na polích a na vinicích. Své děti učily od jejich nejútlejšího věku.

Nábytek

V domě chudých lidí nebyl skoro žádný nábytek. Večer si lidé rozvinuli slaměné matrace, sundali si sandály a opasky a ulehli ke spánku.

Jídlo

Většinou bývala dvě jídla za den – lehká snídaně a vydatnější večeře. K snídani se jedl chléb, sušené ovoce nebo sýr, k večeři maso, zelenina a víno. Chudší lidé obyčejně při jídle seděli na podlaze.

Každý den žena pekla čerstvý chléb. Když umlela obilí, připravila těsto, z něhož uhnětla placky. Ty se pekly buď na rozpálených plochých kamenech, nebo v hliněných pecích. Dým z ohniště unikal dírami ve střeše a trhlinami ve zdech. Pouze domy bohatých lidí měly komín.

Red.

Vydává Pravoslavná církev v českých zemích, P. O. Box 655, CZ-111 21 Praha 1.

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1. Technický redaktor: Boris Havel.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 16, –, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 15, –.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
– –