Spasitelovo zrození
Vánoce
jsou jako světla,
rozsvícená v srdci a teple hřející.
Vánoce
jsou jako cesta
bílým sněhem, uježděná a lesknoucí se,
ústící do duše, přinášející pokoj a štěstí.
Vánoce
jsou přece láska,
kterou do všech lidí dobré vůle
vložilo boží dítě v jeslích...
Č. G. Kr.
Obsah
–
Časopis Pravoslavné církve v českých zemích
Vánoční poselství
Duchovní význam velikého svátku Narození Kristova nám především odkrývají církevní hymny, které patří k tomuto svátku. Hlavní z nich je sváteční tropar. Zpíváme v něm, že Narození Kristovo přineslo světu „světlo poznání". To znamená, obnovilo lidský život a dalo nám pravé chápání smyslu života. Naším životním cílem je dokázat poklonit se slunci pravdy a opravdu ji poznat.
Náš život je totiž zatemněný hříchem, jehož stále větší vliv můžeme všude vnímat. Na základě učení sv. Otců znamená hřích přestoupení věčného a nezměnitelného Božího zákona. Neposlušnost a protivení se Boží vůli, tak jak ji obsahuje naše svědomí a platné Boží zákony.
Podobně jak zvěstoval anděl Boží o vánoční noci starci Josefovi, ochránci Boží Matky, že Pán Ježíš Kristus přišel na zem proto, aby spasil lidstvo od jeho hříchů: „Neboť On vysvobodí svůj lid z jeho hříchů." (M 1,21) Ježíš Kristus nás zachraňuje od našich hříchů tímto způsobem:
1) příkladem svého osobního života na zemi a zvěstováním evangelia
2) odpuštění hříchů nám daroval díky sv. tajině pokání
3) abychom mohli zvítězit nad hříchem, dává nám zvláštní duchovní sílu – milost Boží, kterou přijímáme účast na Jeho lásce, kterou nám ukázal ve svém životním díle a hlavně v utrpení Kříže
4) když zvítězíme s Jeho pomocí nad hříchem, odkryje nám dveře v Království slávy, království, které zamění naše současné bytí.
Narození Kristovo nám přináší tyto duchovní dary, které můžeme svobodně přijmout a vejít tak do věčného života, nebo je i zavrhnout, jak to dělají nevěřící a tak vejít do „pekla věčného trápení".
Pro nás všechny, kteří jsme přijali Krista Spasitele do svých srdcí a opravdu Jej milujeme, je svátek Jeho narození svátkem věčné blaženosti, kterou nám připravil. Tato blaženost přebývala nejprve v srdci Boží Matky a skrze ni se dává celému světu. Církev o tom zpívá ve svátečním kondaku: „Panna dnes Před věky jsoucího rodí, země jeskyni Nedostupnému přináší, andělé a pastýři pějí slávu, mudrci putují za hvězdou; pro nás se rodí Dítě, Předvěčný Bůh."
S těmito úvahami Vás pokorně zdravíme drazí otcové duchovní, bratři a sestry v Kristu. Přejeme Vám, abyste v dobrém zdraví oslavili svátek Narození Kristova a šťastně vstoupili do prvního nového roku třetího tisíciletí. Otevřete v toto slavné období svá srdce a zapějte s církví: „Kristus se rodí, oslavujte Ho. Kristus přichází s nebe, vítejte Ho. Kristus je na zemi, povznášejte se. Zpívej Hospodinu všecka země a s veselím zpívejte lidé, neboť se proslavil."
Nikolaj
arcibiskup prešovský
metropolita českých zemí a Slovenska
Kryštof
arcibiskup pražský a českých zemí
Ján, biskup michalovský
Simeon, biskup olomoucko-brněnský
Zrození Kristovo
Vánoce – narození našeho Pána Ježíše Krista
(25. prosince/7. ledna)
Kristovo narození v Betlémě
Na toto setkání Boha s jeho lidem, setkání nebes se zemí, nás po staletí připravoval Starý zákon. Patriarchové předávali očekávání Mesiáše svým potomkům, otcové synům a proroci hlásali Mesiášův příchod.
Po čase adventu, čase očekávání a půstu, nám Vánoce umožňují prožít radost z narození Krista, Syna Božího. Betlém, dům efratejský, je město, odkud pochází Jišaj (Isaj), otec krále Davida. Tato malá vesnice, bez ohledu na svůj skromný vzhled, je předurčena k tomu, aby přijala Mesiáše. Podrobnosti nám přibližně 700 let před Kristem sděluje prorok Micheáš. Díky těmto informacím pak mohou mágové najít Krista v Betlémě (Mt 3,6). Svým narozením ve Betlémě vstupuje Kristus, jenž je věčný a nekonečný, do času a prostoru. Je to protiklad, avšak proroci jej tušili ještě před tím, než se zázrak vtělení Syna Božího stal. Micheáš, stejně jako král David, předpovídá Kristův předvěčný božský původ. Ježíš proto cituje žalm 110, aby dal farizeům poznat, že Davidův syn je Syn boží, jenž se účastní na kralování a vládě s Otcem (Mt 21,41-45).
Ježíšův původ
Podle Matoušova evangelia začíná výčet Ježíšových předků Abrahamem (Mt 1,1-17), zatímco Lukáš sleduje Spasitelův lidský původ až k Adamovi (Lk 3,23-38). Příbuzenstvím s Adamem je Ježíš člověk, příbuzenstvím s Abrahamem je Ježíš Žid a příbuzenstvím s Davidem je Ježíš král, prorok a Mesiáš. Stejně tak je Ježíš i knězem, jak naznačuje Žalm 110: „Ty jsi kněz navěky podle Melkísedekova řádu" (Ž 110,4). Co znamená kněžství podle řádu Melkísedekova? U Židů sahá kněžství až k Aronovi, bratru Mojžíšovu. Ten byl vysvěcen na kněze, aby sloužil ve stanu setkání. Jeho kněžství bylo přeneseno na jeho syny a dále pak z generace na generaci, neboť se jednalo o dědičný úřad. V judaismu kněží vždy pocházeli z kmene Lévi. Ježíš, jenž pocházel z kmene Juda, tak knězem být nemohl. Nyní však knězem je, ne však podle lidského původu, ale podle původu jiného.
Melkísedek
(Gen. 14,17-20)
Abraham vedl své vojsko do boje proti čtyřem králům, aby osvobodil svého synovce Lota, jenž byl vězněn obyvateli Sodomy. Abraham v této bitvě zvítězil, osvobodil Lota a jeho rodinu a získal zpět jeho majetek. Po této bitvě však potkal jistého krále, o jehož původu, ani zemi nikdo nic nevěděl. Tento král se v Bibli jeví jako tajemná postava. Abraham dal Melkísedekovi desetinu své kořisti jako sobě nadřízenému, na oplátku pak král požehnal Abrahamovi a jako kněz Nejvyššího obětoval chléb a víno. Je to jediná oběť chleba a vína ve Starém zákoně, a tím i předobraz nekrvavé oběti, kterou vykonáváme při eucharistii, následujíce tak Krista, jehož krev nahradila všechny oběti. Melkísedek byl král Sálemu a jeho jméno znamená „Král pokoje". Podle sv. ap. Pavla a některých sv. Otců se zdá, jako by tato postava byla anachronickým zjevením Krista před jeho vtělením.
Immanuel – Vládce pokoje
Ve svém evangeliu vyzdvihuje Matouš Izajášovo proroctví (Iz. 7,14), aby tak zdůraznil jeho naplnění. Marie, zasnoubená Josefovi, rodí Syna počatého z Ducha sv., jehož jméno je Immanuel, což znamená „Bůh s námi" (Mt 1,18-25). Tímto jménem Izajáš předvídá Boží vtělení. Je to zjevení Kristovy božské přirozenosti sjednocené s lidstvem.
Mágové (Mt 2,1-12)
Mágové byli učenci dávných dob. Jakožto astrologové byli znalí hvězdopravectví a z hvězd byli schopni vyčíst lidský osud. Pocházejíce z Východu (Persie, Sýrie, Mezopotámie) byli reprezentanty vysoce rozvinuté společnosti, jejíž znalost vědy patřila k nejvyspělejším té doby.
Byly to hvězdy, které mágům zjevily narození židovského krále. Náhlé zjevení se hvězdy naznačovalo, že dítě bude mít výjimečnou budoucnost. Mágové věřili tomuto proroctví, a proto se vydali vzdát hold onomu mimořádnému novorozenci. Existují mnohé kresby, malby a obrazy, které znázorňují tyto vysoce postavené osoby přicházející z daleka, aby se poklonili před malým, ubohým a bezbranným dítkem. K jeho nohám položili nejen své dary, ale rovněž všechno své vědění, aby se tak poklonili tomu, koho poznali jako pravého Boha. Mágové, služebníci pravého Boha, jsou zařazeni do starozákonní tradice. Několik biblických zpráv předobrazuje jejich cestu a klanění se, tj. hold, který vzdají pronárody Bohu, a zjevení pravdy národům světa: „Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, budou odvádět daň králové Šeby a Seby. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit" (Ž 72,10-11).
„Neboť dříve než bude chlapec umět volat „otče" a „matko", bude odneseno bohatství Damašku a kořist ze Samaří před krále asyrského" (Iz. 8,4).
„Až to spatříš, rozzáříš se, tvé ustrašené srdce se radostně rozbuší, neboť hučící moře tě zahrne svými dary, přijde k tobě bohatství pronárodů. Přikryje tě záplava velbloudů, mladých velbloudů z Midjánu a Éfy, přijdou všichni ze Sáby, ponesou zlato a kadidlo a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu" (Iz. 60,5-6).
Bileám, předchůdce mágů
(Num. 22 až 24)
Když putoval Izrael pouští, bylo zjeveno nepřátelům Izraele proroctví, kterým byl zjeven Mesiáš národům. Balák, král Moábu, se začal bát síly a počtu izraelského národa. Zavolal si tedy Bileáma, věštce, který předpovídal budoucnost. Ten, ačkoliv neznal Izrael, znal pravého Boha a sloužil mu. Balák požádal Bileáma, aby vrhl na Izrael kletbu, aby tak mohl být Izrael v bitvě poražen. Bileám však pronesl nad Izraelem místo kletby tři požehnání. Takto inspirován Duchem sv. prorokoval a složil slib věrnosti Jákobovu potomstvu (Num. 24,15-17).
Na Bileáma můžeme pohlížet jako na předchůdce mágů. To nám umožňuje zaznamenat, že Mesiáš byl očekáván i mimo Izrael, jak pravil Simeon: „Světlo k osvícení národů a k slávě lidu tvého izraelského" (Lk 2,32). Zvláště dnes je důležité vědět, že Bůh se neodvrací od těch, kteří s vírou nejsou seznámeni. Jestliže křesťané přijali mesianistické dědictví izraelského lidu, pak ne proto, aby tuto zvěst žárlivě střežili v mezích církve, ale proto, aby nad celým světem zazářila sláva Kristova.
Východ z výsosti
Mágové přišli z Východu vedeni hvězdou, opustili své země a putovali k pravému „Východu", pravému zdroji světla. Existují četné biblické texty, které ukazují Krista jako pravé světlo, světlo, které nepřestává zářit.
„Už nebudeš mít Slunce za světlo dne, ani jas Měsíce nebude ti svítit. Hospodin ti bude světlem věčným" (Iz. 60,19).
Slunce spravedlnosti
Hvězda, kterou viděl Bileám nad izraelskými kmeny mířit k horizontu, se nyní stáčí blíž. Malachiáš, poslední prorok Starého zákona, na tuto hvězdu poukazuje a nazývá ji „Sluncem spravedlnosti".
Tropar Svátku narození Páně shrnuje v několika řádcích celý pojem nestvořeného světla zjevujícího se v osobě Krista. Mágové hledali vědění ve hvězdách a díky hvězdě nalezli pravé vědění ve „Slunci spravedlnosti". Toto „Slunce" vychází na „Východě" východů z hůry nebes. Co je tento „Východ" východů? Z jakého nebe k nám přichází Kristovo světlo? Toto nebe je naprosto odlišné od toho, které nás obklopuje, liší se od všech vrstev atmosférického obalu Země, které jsme schopni prozkoumat. Mimo nebeskou klenbu, mimo jakékoliv nepozemské světy, které nás tak fascinují, se nachází království Boží. Bůh je stvořitel všech světů, známých i neznámých, viditelných i neviditelných, prozkoumaných i neprobádaných. Jeho moc je nade vším, jsa Stvořitel je sám nestvořen. On je původ všeho stvoření, jeho podstata je v důsledku toho odlišná od veškerého stvoření. Kristus, Slunce spravedlnosti, přichází z Božího království, z božských nebes, aby nás navštívil, stal se pozemským s těmi, kteří jsou pozemskými, a aby sjednotil svou božskou přirozenost s naší přirozeností lidskou.
25. prosinec, datum Vánoc, připadá na období zimního slunovratu, po němž se v důsledku pohybu Země začínají prodlužovat dny. Vánoce nahradily pohanské slavnosti, při nichž se lidé klaněli Slunci. V tomto smyslu také církev nazvala Krista „Sluncem spravedlnosti", neboť jen jemu náleží jediné pravé klanění.
V páté kapitole Janova evangelia čteme, že sv. Jan Křtitel byl počat v září, tj. šest měsíců před početím Krista. Janovo narození, jež slavíme 24. června (7. července), připadá na den letního slunovratu, po němž se dny zkracují. Právě sv. Jan Křtitel přináší svědectví o Kristu. „On musí růst, já však se menšit. Kdo přichází z hůry, je nade všechny. Kdo pochází ze země, náleží zemi a mluví o pozemských věcech. Kdo přichází z nebe, je nade všechny, svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá" (J 3,20-22).
„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle."
Po Matoušově zprávě o návštěvě mágů se nyní obracíme k Lukášovu vyprávění o Kristově narození. Právě Lukáš nám totiž nabízí historické a zeměpisné detaily (Lk 2,1-20). Lukáš klade Kristovo narození do dob vlády císaře Octaviana Augusta, do období sčítání lidu a majetku. Stejně tak nám i lokalizuje cestu Josef a Marie, a to z Nazareta do Betléma. Betlém je místo, kde se setkává historie s Kristovým pozemským životem a císařovy příkazy s vůlí Boží. Místo sčítání lidu se tak stává místem naplnění proroctví. Poté pokračuje Lukáš ve vyprávění příběhu a obšírně se zabývá fakty: narození dítěte na neobývaném místě, oznámení Kristova narození pastýřům, neočekávané světlo v noci, zpěv andělů, objevení jeslí pastýři a jejich radost. Při tom se však nezapomíná zmínit o významném Mariině mlčení, o jejím rozvažování a tajemství, jehož se účastnila.
Při setkání mágů s pastýři u jeskyně je zjevení přinesené Kristem celému světu naplněno. Pastýři zde reprezentují Izrael, dědice smlouvy. V souladu se zprávami opakovanými v Bibli přijali zprávu o narození Kristově právě oni. Mágové symbolizují volání pronárodů, jež hledaly pravdu na základě vědeckých zdrojů. Izrael se setkal s ostatními národy před jeslemi – obrazem církve založené Kristem.
Od Vánoc do Paschy
Ikona nám stejně jako liturgie dává pozoruhodný obraz Kristova života od narození až do smrti. Skála přijímá Stvořitele ležícího v jeslích stejně, jako jej při pohřbu přijal hrob. Některé ikony zobrazují jesle před hrobem a plenky se tak stávají předobrazem pohřebního roucha.
Z anglického originálu knihy
„The Incarnate God" vydané
v „St. Vladimir’s Seminary press" roku 1995
přeložil Miroslav Kudla
Přesvatá Bohorodice, spasiž nás
Sbor Přesvaté Bohorodice
(26. prosince/8. ledna)
Den po Svátku narození Páně je zasvěcen přesv. Bohorodici. Je to jeden z nejstarších svátků Matky Boží. V liturgickém kalendáři se tento svátek nazývá Sbor přesvaté Bohorodice. Tajemství (mystérium) narození Páně se zjevilo Marii jako „Theotokos", což přeloženo z řečtiny (jazyka knih Nového zákona) znamená Bohorodice.
Oběť
„Co ti obětujeme, ó Kriste!
Neboť pro nás jsi se stal člověkem,
a tak jsi se zjevil na zemi.
Každý tvůj tvor ti obětuje své díkůvzdání:
andělé své písně,
nebesa hvězdy,
mágové své dary,
pastýři bdění,
země jeskyni,
poušť jesle,
ale my ti obětujeme panenskou Matku,
spasiž nás, ó věčný Bože."
(stichiry z večerní
v podvečer Svátku narození Páně)
Porovnáme-li výšeuvedené stichiry s ikonou Svátku narození Páně, zjistíme, že jak text, tak obraz pojednávají o obětech přinášených Bohu-dítěti.
Je obvyklé spojovat přinášení obětí (obětních darů) s mágy. Ve skutečnosti tito poutníci hledající Boha přinesli dítěti tři dary: zlato, kadidlo a myrhu. Zlato je vhodné pro krále, kadidlo je vyhrazeno Bohu, myrha je určena k nabalzamování těla před pohřbem. Avšak pravdou je, že největší dar dal Bůh lidstvu. Bůh přichází na zem, aby nabídl lidstvu podíl na svém božství. „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem."1)
Tváří v tvář nekonečné Boží štědrosti odpovídá celé stvoření díkůvzdáním. Zpěvy večerní bohoslužby nám umožňují účastnit se na radosti světa. Celý kosmos oslavuje: každý přírodní živel, každá stvořená bytost přináší dar svému Stvořiteli. Ze všeho stvoření přináší „nejdokonalejší" dar lidstvo: panenskou Matku. Ona je nejkrásnější květ lidského rodu.
Neděle po Narození Páně
V tento den si připomínáme sv. Josefa, muže Mariina a pěstouna Ježíše Krista. Rovněž si připomínáme krále Davida, Kristova předka, stejně jako sv. Jakuba, bratra2) Páně. Tento sbor svatých představuje radostné setkání Ježíšovy rodiny, která se sešla, aby oslavila svého příbuzného podle těla – Pána, Boha.
Svatý Josef
Svatý Josef byl spravedlivý muž, Mariin snoubenec. U Židů znamenalo zasnoubení naprostou věrnost, která mohla být zrušena podle práva jen zapuzením snoubenky před sborem kněží. Josef poznal, že Marie otěhotněla před vstupem do svazku manželského, avšak bez zjevení by se nemohl dovědět, že dítě je božského původu. To je taky důvod Josefových pochybností o Marii. Podle svého svědomí si nemohl Marii vzít za manželku, ale nikdy si nepřál ji zapudit cestou procesu. Proto se rozhodl ji v tichosti propustit, aby ji tak nevydal veřejnému pohanění. „Panna počne a porodí syna" (Iz 7,14), tato slova Izajášova proroctví citoval anděl, když Josefovi zjevil, že Marie počala dítě z Ducha sv. Těmito slovy Izajášova proroctví byl Josef přesvědčen o panenském početí Immanuele. Církevní tradice vždy hlásala naprosté panenství přesv. Bohorodice, jež zůstala pannou i po narození Krista.
„Toto pravil Josef Panně:
Co to je, co vidím v tobě?
Nechápu a jsem ohromen
a má mysl je zasažena hrůzou.
Rychle ode mne odejdi!
Co to je, co vidím v tobě?
Místo cti mi přinášíš hanbu,
místo radosti zármutek,
místo chvály pokárání.
Dále již nemohu snášet výčitky lidí,
neboť jsem tě přijal od kněží z chrámu jako bezúhonnou, a co je zjevné?"
(tropar z 1. královské hodinky čtené
v předvečer svátku)
Téma Josefových pochybností (Mt 1,18-19) nacházíme v textech vánočních bohoslužeb stejně jako na ikonách Narození Páně. Ďábel, pokušitel, pokryt zvířecí kůží jako pravěcí lidé, předstírá, že je člověku nakloněn. Josef naslouchá v zármutku se skloněnou hlavou. Souběžně s tím nám však liturgie odhaluje různé stupně pochybností, do nichž Josef upadl. Díky (mesianistickým) proroctvím však tyto pochybnosti překonal. On, jenž se opíral o Písmo sv., přijímá Boží zjevení – anděl mu otevírá oči a umožňuje mu tak vidět pravdu.
Ještě dnes je mnoho těch, kteří pochybují o panenském početí dítěte – Boha. Jak můžeme věřit v tento zázrak? Jak může rozum připustit takové porušení zákonitostí přírody? Hledání Boha skrze studium Písma sv. přináší často zjevení stejně, jako je přineslo i Josefovi. Bůh dává víru těm lidem dobré vůle, kteří studují Písmo sv.
Existuje ovšem i tradice, jež představuje Marii mající zájem na ujištění Josefa. Ikona Svátku narození Páně znázorňuje Marii, jak se obrací zády k dítěti, které přivedla na svět pro slávu Boží a spásu lidstva, a nikoliv kvůli mateřské hrdosti. Marie leží naproti Josefovi plná starostí o něj, jenž se nachází ve stínu pochyb. Matka Boží je vždy pozorná k nevěřícím, ona je průvodkyně ukazující nevěřícím cestu ke svému Synu a Bohu.
Josef byl pěstoun a ochránce Ježíšův. Tváří v tvář nenávisti Heroda, který chtěl zahubit všechna nemluvňata, vzal Josef Ježíše i jeho matku do Egypta, kde zůstali do Herodovy smrti. Při tomto útěku prožil sám Ježíš osud Izraele. Jeho návrat z Egypta probíhal ve stopách exodu židovského národa. „Z Egypta jsem povolal svého Syna" (Mt 2,15). Evangelista Lukáš představuje Josefa v roli starostlivého otce, úzkostlivě zachovávajícího všechny židovské rituály v souladu se zákonem (Lk 2,21-52). Obřízka je znamením první smlouvy každého Žida (muže). Čtyřicet dní po narození přinášejí rodiče svého prvorozeného syna do chrámu, aby tak naplnili Mojžíšův zákon. Ve 12 letech putoval Ježíš opět do chrámu, aby zde demonstroval dosažení plnoletosti.3) Tehdy potvrdil, že Bůh je jeho Otec a on že musí vyplnit vůli Otcovu.
Svatá neviňátka (Mt 2,16-18)
Na 29. prosince připadá svátek svatých neviňátek (na Západě je tento svátek slaven 28. prosince), kdy si připomínáme masakr nařízený krvežíznivým Herodem, který nechal povraždit velké množství dětí. V následující historii se pak odehrálo velké množství dalších krveprolití, historie je plná neodpustitelných zločinů, neospravedlnitelných a stále se opakujících od časů Ábela až do našich dnů. Stejně tak je i hodně neutěšitelných matek, jako byla Ráchel. Stejně jako první mučedník sv. Štěpán, jehož svátek slavíme 27. prosince, jsou i životy neviňátek spjaty se životem Krista. Jejich krev teče společně s krví Beránka umučeného za život světa.
Poznámky:
1) Theosis, česky zbožštění, je jednota mezi Bohem a člověkem, k níž je lidstvo voláno. Když sv. ap. Petr hovoří o účasti na božské přirozenosti (2P 1,4), míní tím účast s Bohem skrze milost, a ne skrze přirozenost. Je to jednota, ale nikoliv splynutí nebo záměna přirozeností. Člověk není Bohem pohlcen a nadále pokračuje meziosobní vztah mezi Bohem a člověkem.
2) V hebrejštině a aramejštině jsou bratranci a blízcí příbuzní také nazýváni bratry.
3) Věk plnoletosti: mezi Židy slaví tento svátek každý, kdo dosáhl věku mezi 12 a 13 lety. Chlapec je předveden ke čtení Tóry. Poprvé ve svém životě čte nahlas slovo Boží uprostřed shromáždění. Tento obřad se hebrejsky nazývá „bar-micva", což v češtině znamená „syn přikázání", tento svátek je zbožně slaven Židy až do našich dnů.
Z anglického originálu knihy
„The Incarnate God" vydané
v „St. Vladimir’s Seminary press" roku 1995
přeložil Miroslav Kudla
K zamyšlení
„Bůh je láska" (1 Jan 4;8,16)
„Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec v nebesích" (Lukáš 6;36)
Hymna lásky svatého apoštola Pavla
1. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
2. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
3. A kdybych rozdal všecko co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
4. Láska je trpělivá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
5. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
6. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
7. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
8. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine, jazyky – ty ustanou, poznání – to bude překonáno...
9. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.
(1 Korintským 13;1-8,13)
„Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým."
(Jan 13;35)
vybrala sestra Jana
Ve Svaté zemi
Dobrotivě nalož, Hospodine, se Sionem,
vzdělej zdi Jeruzalémské... (Ž 51)
Je teplý vlídný podvečer plný pohody a klidu. Právě jsme se vrátili z večerní bohoslužby, která byla každodenní součástí naší pouti. Tentokráte se konala v monastýru svatého Jana Křtitele ve Starém Jeruzalémě.
Nyní nám zbývá dost času, abychom se připravili na vrcholný okamžik a zároveň závěr našeho putování Starým a Novým zákonem. Bude jím jako vždycky půlnoční svatá liturgie v chrámu Vzkříšení. Rozhodla jsem se, že raději nepůjdu vůbec spát, abych se modlitbami připravila na svatou eucharistii, ke které mně nehodné Hospodin požehnal v místech utrpení, smrti a vzkříšení svého Syna.
Beru si Otče náš, deku a baterku a odcházím do předsíně, abych nerušila spulubydlící poutnice, z nichž se některé chystají ke krátkému odpočinku.
Na Jeruzalém se snáší noc. Čas ubíhá v kajícných modlitbách.
Najednou velebné ticho přerušila střelba. Na chvíli mne vytrhuje z rozjímání. Vždyť je to poměrně blízko! Snad v místech, kdy bydlí ostatní poutníci!
Vycházím na balkón a rozhlížím se znepokojeně po ulicích.
Střelba mezitím utichla.
Venku je krásná jeruzalémská noc...
***
Počátek křížové cesty v Pretoriu
Když jsem se tentokrát jako před rokem těšila na pouť do Egypta a Izraele ve dnech 5. – 17. 11. 2000, jejíhož duchovního vedení se ujal Vysokopřeosvícený vladyka Christofor, arcibiskup pražský a českých zemí, sotva jsem stačila čelit obavám známých a přátel, kteří pod vlivem informací našich masmédií nepochybovali o tom, že v Izraeli zahynu.
Zvláště mne dojímal upřímný strach mých dětí – žáků ze školy v Mokré, kolegů a Boženky, se kterou jsem prožila mnoho pěkných dnů v Lavičné, Pouzdřanech či Kohoutovicích při sběru borůvek, brusinek nebo hub...
Tuto v pořadí již třetí pouť jsem si tvrdě vybojovala. Samozřejmě, že jsem neušetřila z důchodu. Byla obětována zahrada, pomalu se zbavuji zbytečností, které si nevezmu do hrobu...
A teď bych neměla jet?!
Naprosto jsem důvěřovala Hospodinu, který dobře věděl, že jdeme navštívit Jeho Syna, důvěřovala jsem i Jeho zástupci na této zemi svému duchovnímu otci, který zůstával po všech těch hrůzostrašných zprávách naprosto klidný.
A tak jsme v plánovaném termínu odcestovali.
Tentokráte měla naše pouť i hluboký misijní význam.
Spolu s námi jeli také kameramani z ostravské televize bratři Karel a Petr i novinář bratr Pavel.
Televizní diváci a čtenáři mohou spolu s námi navštívit svatá místa, která mnozí z nich z různých důvodů ještě neviděli.
Bratři krajané Ostraváci mně slíbili kazetu také pro moje děti z Mokré, Horákova a Velatic, kterou promítneme v hodinách literatury a dějepisu. Zájemci se najdou jistě i mezi rodiči, které můžeme pozvat k promítání do místní knihovny...
Jistě jste si, vážení čtenáři, zvykli na to, že neumím psát ukázněné a ucelené cestopisy.
Moje vyprávění zachytí osobní dojmy, strasti a radosti, ale především silné duchovní zážitky, kterých je na podobných poutích více než dost...
Je úterý 7. 11. 2000. Měsíc spoře osvětluje skaliska, jimiž jsme sevřeni, a já podruhé pěšky putuji na místa, kde Mojžíš dostal od Hospodina desatero. Ne že bych tentokrát nebyla našetřila na velblouda, prostě na mne nezbyl.
Mezi námi se našli potřebnější. Třeba sestra Magda s půlroční dcerou Alexandrou, které se na pouti moc líbilo...
A znovu zaznívá z malého chrámu na Mojžíšově hoře česká svatá liturgie uvedená cyrilometodějskou písní. Znovu kanou pokorné a zároveň radostné slzy z očí poutníků vzpomínajících na vzdálenou vlast a své blízké...
Po příjezdu do Jeruzaléma nás ubytovali v monastýrech ve Starém městě. Spolu s několika dalšími poutnicemi bydlím opět v domě našeho průvodce Todora Varakla. Už se tam cítím jako doma. Jeho laskavá maminka mi říká, že jsem její „bubu" – dítě, a navrhuje mi, abych tam zůstala.
A vše, co prožívám potom, je známé, stejné, a přece jiné...
Jako ve snu prolévám hořké slzy na plaštěnici v chrámu Vzkříšením, na níž leželo Kristovo zraněné tělo.
Zpovídám se na Golgotě, procházím Křížovou cestou, poslouchám slova Písma na Sionu a v Getsemanské zahradě, navštěvuji Kristovo vězení a na konci denního programu Svatý hrob...
Velké a bolestné zklamání mne čekalo na jeruzalémském patriarchátu. Tentokráte nám nemohl požehnat patriarcha Diodor, neboť je těžce nemocen. Usmívám se závojem slz na jeho zástupce a vybavuji si okamžik, kdy laskavá žehnající ruka patriarchova spočinula v loňském roce na mé hlavě. Modlím se z celé bolavé duše za jeho uzdravení...
Ještě jsem nesetřela slzy při odchodu z patriarchátu, když mně oznamuje sestra Gorazda, že právě zemřela sestra Jaroslava z Olomouce, která s námi byla na loňské pouti. Telefonovala matka starica Alexie. Večer jsme účastni panychidy, kterou slouží vladyka Christofor s protopresbyterem Dandárem, jenž jako jediný z duchovních otců doprovází poutníky a spoluslouží svaté liturgie...
V následujících dnes se napětí mezi Izraelem a Palestinou zvětšuje.
Tisk hovoří o snahách vytvořit samostatný palestinský stát. Letadla brázdí jasně modrou oblohou jedno za druhým a vojenských hlídek v ulicích přibývá.
Ale to se nám vůbec nehodí! Musíme ještě do Betléma a do Jericha! První pokus o proniknutí vojenskými hlídkami nevyšel.
Todoros pohotově mění program a my hledáme útočiště v monastýru Abby Gerasima, kde jsme srdečně přijati, i když nás čekali až druhého dne.
Je zřejmé, že autobusem už zpět do Jeruzaléma neprojedeme. A náš průvodce objednává desetimístné taxíky.
Těmi po četných formalitách na vojenských stanovištích jsme se dostali i do horského monastýru Jiřího Hozeva a na Horu pokušení. Na Hoře pokušení z nás měl igumen monastýru velkou radost. Říkal, že už dva měsíce neviděli poutníky, protože pod horou se zejména po setmění bojuje a každý den je slyšet střelbu...
Naši stateční bratři z ostravské televize filmovali ze všech sil bez ohledu na nebezpečné úseky obsazené vojskem.
Hospodin nás stále chránil a ostříhal...
Tak jsme shlédli ještě svatou horu Tábor, viděli Nazaret, Kánu Galilejskou, Tiberiadské jezero, přijali agiasmos u řeky Jordánu, kde Vysokopřeosvícený vladyka Christofor pokřtil sestru Pavlínu... Zúčastnili se svaté liturgie v Gorněnském monastýru...
Krátce jsme pobyli také u Mrtvého moře...
Každý náš den začínal svatou liturgií a končil večerní bohoslužbou, nechybělo ani všenoční bdění v chrámu ruské mise v Jeruzalémě.
S obtížemi jsme připutovali k lávře svatého Savvy a navštívili i beduinskou vesnici...
Druhý pokus navštívit Betlém vyšel. Cesta v taxících byla plná objížděk, v některých ulicích stály barikády, mládež a děti spolu s několika dospělými házeli kameny po všem, co se jen hnulo, v dálce stoupaly k nebi sloupy černého dýmu...
Ale nakonec jsme políbili Hvězdu narození, vykonali svatou liturgii a přijali Tělo a Krev Pána Ježíše Krista v chrámu Narození. Poklonili jsme se jeskyni Mláďátek a vrátili se do Jeruzaléma...
To vše v rychlém sledu jako film mně proběhlo hlavou za oné kouzelné jeruzalémské noci, do níž ještě jednou zazněla střelba. Odcházím z balkónu a vracím se k modlitbám...
A potom už jen vnímám půlnoční svatou liturgii v chrámu Vzkříšení. Přistupuji k svaté eucharistii.
„Navrať mi radost z ochrany své a duchem statečným posilni mne." (Ž 51)
Klečím u plaštěnice a loučím se s chrámem Vzkříšení. Z desky vytéká svaté myro. Ještě nikdy jsem je v takovém množství neviděla. Beru si čistý kapesník a vsouvám jej opatrně do praskliny v desce. Prohlubeň se znovu naplňuje... Venku svítá.
Prosím Hospodina, aby to byl úsvit míru mezi národy...
Bude-li to Jeho vůle, ještě se do Jeruzaléma vrátím...
sestra Jana
K bratřím
Vzpomínka na léto
Zázraky se dějí a vůli Boží nikdo z nás nezná
V pátek 23. 6. 2000 odjížděl autobus poutníků z Vilémova na duchovní pouť do
Rumunska za účasti Jeho Přeosvícenosti arcibiskupa pražského
a českých zemí Christofora. Pouť uspořádaly monašky
z Vilémovského kláštera za pomoci paní R. Prachařové.
Průvodcem a překladatelem nám byl otec Kristian Popescu
z Brna.
V neděli 25. 6. jsme byli hosty při svěcení chrámu v Bistre, jehož se účastnili i vladyka Christofor, otec Michael Dandár a otec Popescu. Při této bohoslužbě se mi tajil dech. Takovou krásu jsem doposud neviděla.
Řidiči se většinou bojí jezdit do Rumunska. Vyprávějí se různé historky. Většinou jsou to smyšlené polopravdy. Rumuni jsou věřící národ, a před „duchovní uniformou" mají velikou úctu. Záleží na tom, jak se chová cizinec v jejich zemi.
I u nás na sev. Moravě v Šumperku se světil kostel Svatého Ducha, ale to se nedá srovnávat s Bistre. Připadalo mi, jako by se celá země zúčastnila tohoto svěcení. Byli jsme také pozváni na slavnostní oběd, kde byl bohatý kulturní program. Po překrásném přednesu epické básně zakladatelů chrámu v Bistré, cítila jsem nutnost poděkovat za tu ohromnou práci, kterou dokázalo jen 250 rodin. V domnění, že přednášel zakladatel chrámu profesor Gheorghie Vlasa jsem před něj předstoupila s tím, co jsem měla na srdci. A to byla ta největší ostuda mého života. Přednášel totiž velice známý spisovatel a básník a jeden z představitelů rumunské kultury Gheorghe S. Mircia. Mlčky mne vyslechl a pak vše uvedl na pravou míru.
Dlouho jsem musela vypravovat, jací jsme poutníci, a velice se zajímal o naší kulturu a naše duchovní zaměření. Řekl: „Myslel jsem, že Češi jsou převážnou většinou pohani, bez žádné víry." Byl jsem velice potěšen a dojat, že se u nás monašky z Varatecu starají o monastýr ve Vilémově.
Tak začalo naše vzájemné a nezapomenutelné přátelství. Věřím, že o naší zemi se teď dozvědí Rumuni mnohem více v kladném slova smyslu, a také o pravoslaví u nás.
Po skončení slavností jsme pokračovali v naší cestě směrem monastýr Toplica, kde jsme byli ubytováni po jednu noc, další putování bylo směrem do Varatecu, kde jsme byli ubytováni po celou doby naší pouti.
V autobuse směrem k určenému místu nám vladyka Christofor řekl, že náš program se trochu mění. Při slavnostní bohoslužbě se domluvili, že metropolita Daniel nás přijme v monastýru Durau, a ne v Iaši, jak byl původní plán a cíl mé cesty. Tam jsem si potřebovala vyřídit některé soukromé věci, na které jsem čekala několik let. Byla jsem z toho moc smutná, ale přijala jsem to jako vůli Boží. S nikým jsem o tom nemluvila. Jen mé spolusedící paní Kostelecké na otázku, proč jsem tak smutná, vysvětlila jsem pravý důvod. Smířena s Boží vůlí pokračovala jsem do Varatecu, kde po krásném přijetí v pozdně večerních hodinách se všichni ubytovali.
Byla jsem nesmírně šťastná, protože jsem sdílela pokoj s maminkou a sestrou otce Kristiána. Cestou se k nám přidaly, aby alespoň na chvíli byly na blízku svému milovanému synovi a bratrovi. Měly jsme si mnoho co říci, když tu se otevřely dveře a sestra Christofora z Vilémova mi přišla oznámit, abych se rychle nachystala, že jedeme do Iaši.
V tu chvíli jsem nic nechápala, udělala jsem kříž, a obrátila se k Bohu s modlitbou: „Buď vůle Tvá." Za malou chvíli jsem stála na návsi před kostelem se sestrou Christoforou a ještě jednou monaškou z Varatecu. Čekaly jsme na řidiče. Za krátkou chvíli přišel statný kněz a po vzájemném představení jsme jeli do Iaši. Cesta trvala více než tři hodiny, a já jsem byla tak ohromena, že jsem se nedokázala zapojit do rozhovoru. Vlastně jsem ani nevnímala, o čem se baví, jen jsem sem tam odpovídala na kladené otázky.
V nočních hodinách jsme stáli před dveřmi kelie monašky Varsanofie v areálu metropolie Iaši. Byla jsem tak srdečně přijata, jakoby to bylo něco samozřejmého. Zatajil se mi dech a do očí mi vstoupily slzy. Nebyla jsem schopna jediného slova. Po krátkém seznámení jsem ulehla a s modlitbou na rtech velmi unavená usnula. Ráno, když jsme se probudily, sestra Varsanofia už s námi nebyla. Zanechala nám klíč od své kelie s tím, že se večer uvidíme.
Ostatní poutníci se vydali na další pouť, a já se sestrou Christoforou stála před metropolií v Iaši a v duchu se ptala Pána, co mám dělat. Místo Boží odpovědi přišel otec Ioachim, metropolitní kněz a stavitel, který nás v noci dovezl do Iaši. Poslal nás na snídani, a pak se celý den věnoval jen mým záležitostem. Nevěděla jsem, jak se odvděčit, ani čím zaplatit výdaje za cestu. Byla to Boží vůle, byl to zázrak, že jsem mohla všechno vyřídit a nejen to: navíc prostřednictvím jednoho úředníka, který náhodou znal mého bratrance, jsem navázala už dávno ztracené spojení. Dokonce bydlel směrem cesty, kterou jsem musela ještě absolvovat. To naše setkání po několika desítkách let se nedá ani popsat. Pro mne to byl opravdu zázrak, který by se nemohl uskutečnit, ani kdybych to co nejpečlivěji naplánovala.
Otec Ioachim se snažil nám nahradit ztracenou příležitost při návštěvě monastýru Neanc a setkání s matkou Akakií, která čtyři roky působila ve Vilémově, tím že nám ukázal mnoho jiných duchovních míst v Iaši a okolí. Také jsme navštívili metropolitní tiskárnu a počítačové centrum, odkud přes internet se šíří zprávy do celého světa. Poté jsme se připojili k poutníkům, kteří další den se přišli poklonit svaté Paraskivě. Poté jsme byli srdečně přijati metropolitou Danielem.
Další cesta pokračovala podle plánu. Žádný z poutníků si nedovedl představit, jaký
to pro mne byl zázrak. poutnice Silvia
Svatá paměť mučedníkům
Před sto lety se narodil o. Václav Alois Čikl
Je již patrně mezi námi málo těch, kteří si pamatují kněze otce Václav Aloise Čikla, jednoho z těch, kteří položili život za církev a národ v době nacistické okupace. Letos uplynulo sto let od jeho narození. Stalo se to 13. ledna roku 1900 ve vesničce Slavětín na Litovelsku, tam, kde se požehnaná hanácká rovina počíná zvedat směrem ke hradu Bouzovu. Letošní rušné události v církvi po zesnutí vladyky metropolity Doroteje zastínily náš pohled do minulosti, která se již stala pro mnohé historií a legendou. Ale zapomínat bychom neměli, a zejména neměli bychom zapomínat na ty, kteří jako naši otcové nás uváděli do Kristovy Pravdy a dosvědčili svůj životní postoj i mučednickou smrtí. Takový byl otec Václav Čikl, pražský farář.
U křtu dostal jména Václav Alois. Jeho kolébka stála pod chudou střechou a musel se od svých prvých počátků životních vypořádávat s těžkými okolnostmi jako ten, kdo neoplývá statky tohoto světa. Životní cesta byla naplněna úsilím a toto úsilí z něho udělalo člověka čestného, s duší otevřenou především k tomu, aby porozuměl druhým.
Za podzimních dešťů i zimních mrazů a vánic denně chodil z krásné chudé chaloupky pod mohutnými ořechy pěšky do gymnázia v Litovli. Po maturitě se přihlásil biskupu Gorazdovi za kandidáta kněžství a po pečlivém studiu byl vysvěcen jako duchovní pro církevní obec v Přerově. Zde působil a léta jeho kněžství v této obci byla vskutku požehnaná.
Když r. 1938 zemřel pražský farář o. Petr Kauer, byl povolán na jeho místo. Toto místo bylo velmi závažné, a ačkoliv nebylo spojeno s hmotnými výhodami, muselo být obsazeno důstojným kandidátem. Otec Čikl byl jednomyslně zvolen a nastoupil ihned. Nezklamal svého biskupa, vladyku Gorazda, jehož nedlouho potom následoval v mučednické smrti...
Také čtyři pražská léta byla v životě otcově plodná a šťastná. Byla opravdu vzorným knězem, se srdcem sice od námahy dětských a studentských let chorým, všem bližním však co nejšíře otevřeným. Také v rodinném životě byl šťastný – měl dvě dcery, jedenáctiletou Olgu a devítiletou Taťánu a milující a ve všem mu nápomocnou manželku.
Tak jako nezaváhal a uposlechl Božího hlasu, který ho přivedl na kněžskou obtížnou pouť, nezaváhal ani před hlasem vlasteneckého českého srdce a v osudném roce 1942 poskytl ve svém chrámě azyl těm, kteří bojovali za svou zemi se zbraní v ruce. Statečně se choval i před „soudem" nacistů, aby pak prolil svou krev na jejich popravišti. Zemřel jako pravý Čech.
Když jsem vzpomínal s jeho dcerou Olgou na smutné dny dvaačtyřicátého roku,
sevřelo se mi srdce bolestí nad utrpením otce i celé rodiny...
V zármutku, ale hrdě jsem mohl říci: to byl skutečný pravoslavný
křesťan! Pavel Aleš a Čestmír Kráčmar
Z pravoslavné bohoslovecké fakulty
Pravoslavná bohoslovecká fakulta Prešovské
univerzity v Prešově oslavila padesátiletí svého trvání
Před padesáti lety vznikla jako pokračování bohosloveckého semináře v Karlových Varech a v Praze – po zrušení seminářů jako středních církevních škol – Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Praze. Brzy však byla přenesena na východní Slovensko do Prešova, kde později rozhodnutím státních orgánů byl změněn její název na Pravoslavnou bohosloveckou fakultu v Prešově. Před deseti lety byla fakulta začleněna do systému univerzit, a to nejprve do Univerzity Pavla Josefa Šafaříka v Košicích, potom do nově vzniklé Prešovské univerzity v Prešově.
Před desíti lety vzniklo oficiálně i detašované pracoviště pro studium pravoslavného bohosloví při zaměstnání při PBF v Prešově, a to na půdě Moravy – v Olomouci. Také toto pracoviště, které za své poměrně krátké desetileté působení v Olomouci vychovalo již řadu absolventů, působících v naší církvi jak v pražské, tak v olomoucko-brněnské eparchii, slaví letos své jubileum. Nicméně priorita patří půlstoleté fakultě. Její začátky byly nadějné, zájem o studium v padesátých letech značný. V sedmdesátých a osmdesátých letech vlivem celospolečensky uplatňované ateistické propagandy a administrativních opatření, znemožňujících mnohým zájemcům studium teologie a práci v církvi, prožívala naše duchovní škola krušné roky, kdy jí hrozil i zánik. Avšak milostí Boží se všechny nástrahy podařilo překlenout a bohoslovecké studium, které tvoří vnitřní páteř církve, udržet a dnes dále rozvíjet.
Dne 24. října 2000 uspořádala PBF v Prešově k tomuto jubileu mezinárodní vědeckou konferenci na téma „Pravoslavná církev a teologie na přelomu tisíciletí". Po zahajovací řeči nynějšího děkana fakulty docenta ThDr. Petra Kormaníka vystoupilo na konferenci v aule fakulty celkem devět referentů.
Arcibiskup Kryštof, PhD. z Prahy hovořil o novodobých náboženstvích a sektách ve světle pastýřského bohosloví. Biskup Simeon z Olomouce pojednal o palčivých problémech teologické současnosti a všímal si především rozmáhajícího se pravoslavného fundamentalismu. Prof. ThDr. Pavel Aleš hovořil na téma „Teologický odkaz minulosti pro budoucnost: pravda věcnosti" a zaměřil se na filologický rozbor pojmu hé tón pragmáton aletheia (pravda skutků, věcí, jednání o pravdě a skutečnosti) ve známém troparu svatým biskupům. Diakon Dimitrios Leussis z USA, známý u nás na východním Slovensku jako významný ikonograf, se s posluchači podělil o své postřehy o pravoslavných ikonách a směrech v ikonografii ve 21. století. Mgr. Ján Zozuľak, PhD. přednesl příspěvek „Teologické vyjádření zjevené Boží pravdy". Mgr. Alexander Cap, CSc. se věnoval východněvzdělávacím problémům ruských duchovních škol na přelomu 19. a 20. století (některé problémy přežívají dodnes). Mgr. Ján Šafin hovořil o tendencích dějin na konci 20. století. Igumen Gavriil z Kyjevské duchovní akademie (Ukrajina) pojednal o renesanci duchovních škol na Ukrajině a nakonec Mgr. Miroslav Zupina, PhD. rozvedl otázku přínosu pravoslaví k řešení současných etických a společenských problémů.
Po odznění příspěvků následovala bohatá diskuse. Konference se zúčastnili představitelé naší církve v čele s J. B. metropolitou českých zemí a Slovenska Nikolajem.
Následujícího dne ráno byla sloužena našimi hierarchy a učiteli fakulty slavnostní svatá liturgie v chrámě fakultního semináře a poté se v sále Černého orla v Prešově konalo veřejné slavnostní zasedání vědecké rady Pravoslavné bohoslovecké fakulty za účasti rektora Prešovské univerzity v Prešově, představitelů fakult Prešovské univerzity, představitelů naší církve i významných osobností, mezi nimi i českého konsula na Slovensku, a absolventů a studentů naší bohoslovecké fakulty. Prešovská univerzita v Prešově ocenila práci celé řady pracovníků fakulty a církve zlatými a stříbrnými medailemi univerzity a fakulty. Po slavnostních projevech odevzdal medaile p. rektor Prešovské univerzity doc. PhDr. Karol Feč. Za vyznamenané poděkoval prof. Pavel Aleš. Studenti fakulty se představili svým pěveckým sborem. Příjemným překvapením byla na tomto slavnostním aktu prezentace Jubilejního sborníku k 50. výročí od založení Pravoslavné fakulty Prešovské univerzity v Prešově, v němž je přehled dějin i pracovníků této školy. pš
Desetiletí práce detašovaného pracoviště
Také detašované pracoviště Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově, které působí v Olomouci, oslavilo své výročí, v tomto případě desáté od svého založení. Za účasti nově zvoleného děkana fakulty o. ThDr. Petra Kormaníka a předešlého děkana o. ThDr. Imricha Belejkaniče bylo tohoto výročí vzpomenuto při zahájení nového studijního roku a konsultací dne 7. října 2000 v Olomouci. O práci detašovaného oddělení fakulty, prostřeného do České republiky, hovořil v úvodním proslovu po pravidelném modlitebním vzývání Svatého Ducha k začátku letošního studia prof. Pavel Aleš. Podrobnější údaje najde zájemce v příslušné kapitolce Jubilejního sborníku k 50. výročí založení Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově Prešovské univerzity, který vydala v Prešově 2000 naše fakulta. V letošním studijním roce se zapsalo ke studiu na tomto pracovišti pro studenty při zaměstnání celkem 37 studentů.
pš
Kultura a křesťanství
Řecké pašije Bohuslava Martinů
(ke 110. výročí skladatelova narození)
Lidské životy se podobají bezpočtu variant pašijových příběhů, v nichž každý z nás hraje nějakou úlohu. Jak se v nich daří Jidášům? A jak těm, kdo se rozhodli neodchýlit se od následování Krista? Co tomu v ulicích říká dav? Někdo neustále vítězí – je to však opravdu výhra? Může se takový vítěz pak ještě podívat do zrcadla na svou tvář? Jiný snáší rány a nakonec padne. Dá se to skutečně nazvat prohrou? Svět, ve kterém se pohybujeme, žije a dýchá pro pozlátko a snadný úspěch. Modlou je mu majetek. Křesťanský Východ má odlišná kriteria. Neztrácí ze zřetele Kristovu cestu za cenu jakýchkoli vnějších ztrát. V literatuře pravoslavných zemí dokonce vznikla forma, pro niž by se dalo užít označení: „ježíšovský román". V minulém století mu vtiskl klasickou podobu Dostojevskij: kníže Lev Myškin má duši průzračnou jako studánka – a zákonitě končí tak, jak jsme jej potkali v závěru románu „Idiot". Episoda o Velkém Inkvisitoru v „Bratrech Karamazovových" vydává Krista do rukou současných představitelů západního křesťanství a jeho pozemský osud se opakuje. V našem věku promítl řecký spisovatel Kazantzakis osudy Spasitele a jeho apoštolů do údělu vesnických aktérů lidových pašijových her. Taková je základní myšlenka jeho románu „Kristus znovu ukřižovaný".
Bohuslav MARTINŮ se po léta vracel k náboženským a biblickým námětům – a jak se postupně jeho duševní svět s věkem pročišťoval a oprošťoval, tak i jeho tvorba nabývala výrazněji platnosti všelidské a nadčasové a poutala jej stále intenzivněji hluboká spiritualita křesťanského Východu. Zároveň se v něm ozývalo i vědomí bytostných kořenů slovanských, které u něho postřehl a vyzvedal už Georges Neveux (mimochodem: po matce ruského původu), když zpracovával libreto k předválečné opeře Martinů „Julietta". Už před polovinou 50. let toužil skladatel vtisknout hudební formu Dostojevského „Běsům". Z prostého příběhu chudého ševce, který v povídce Lva Tolstého čeká Krista a nakonec jej potkává v několika ubožácích, zrodila se posléze operní jednoaktovka „Čím lidé žijí". Prostotou, srdečností a jiskřivým vtipem jej pak zaujal Gogol... A třebaže příběh řeckého pravoslavného pasáčka Manolia objevil za návštěvy nedaleko Antibes v Kazantzakisově knihovně víceméně náhodou (původně chtěl zhudebnit „Alexise Zorbu"), byl jím brzy fascinován. Mezi vesničany jsou rozdány úlohy a ti se pokoušejí sžít se s nimi beze zbytku. Manolis v roli Krista se brzy vymkne konvenčnímu životu lhostejnému k osudu bližních, popudí proti sobě představené a hyne nakonec přičiněním souseda Panaita, který měl představovat Jidáše. Kdo ztratí sympatie všech i život pro Krista a v Kristu, ten právě Krista nalezl...
Operu komponoval skladatel dlouho, mnohokrát ji přepracovával, studoval řecký duchovní zpěv, řadu hudebních motivů vypustil a nahradil jinými, neustále měnil text, znovu a znovu vše konzultoval s autorem románu – a bohužel: světové premiéry se nedožil ani jeden z těch dvou. V čestných lóžích tehdy spolu zasedly jen jejich vdovy. Nicméně do dějin hudby vstoupila s „Řeckými pašijemi" jedna z nejvýraznějších a nejpozoruhodnějších oper světového repertoáru XX. století. Ale přes úzkou spolupráci obou mužů se opera liší od literární předlohy v té míře, v jaké se lišil skladatel od spisovatele. Vědom si této odlišnosti, učinil i řadu úprav v textu. Kazantzakisův sociální akcent příběhu sice zachoval, ale posunul jej do roviny duchovnější, více přiblížil vnitřnímu obsahu evangelia. A oproti jeho epičnosti i vzrušenému patosu vnesl do příběhu – zejména po hudební stránce – více lyrismu. „Kristus je všude," zpívá Manolios, „putuje světem, zaklepe na naše dveře, zastaví se před našimi srdci, aby požádal o almužnu... Přivítejte ho přívětivě, otevřte mu dveře a svá srdce..."
Naneštěstí bylo české provedení opery od počátku ideologicky okleštěno, zbaveno – pokud to bylo vůbec možné – svých křesťanských obsahů, text necitlivě měněn, často i slovo „Bůh" nahrazeno slovem „síla", a kde u Martinů přispěchal k pomoci „kněz", v nové úpravě to byli „lidé". Už od šedesátých let se proti takovému zkreslení zvedla vlna odporu, hlasitý nesouhlas dal najevo sám skladatelův přítel Miloš Šafránek (v listu V. Noskovi z r. 1961) a dalo ještě velkou práci, než se na naši scénu dostalo dílo očištěné a bylo vráceno původní podobě i záměru autorovu. V jedné věci zůstal Martinů zcela věren předloze: zachoval jí beze zbytku východní kolorit a charakter pravoslavné zbožnosti i cítění tamního lidu. Kazantzakis se nemýlil, když jednou skladateli obdivně řekl: „Vy hluboce chápete Východ – drsný, něžný, surový, mystický..."
Opera prošla všemi světovými scénami a všude se setkala s mimořádným úspěchem. A nikde jinde nebyla potlačena ústřední myšlenka jejího poselství: že být s Kristem a nalézt v něm svou záchranu naprosto neznamená nějaké vnější výhody, jakým by snad mohl tleskat svět, ale naopak cítit jeho záchrannou moc tam, kde všechno je ztraceno, kde nemůžeme od světa čekat nic než výsměch nebo zradu. Kdo takovými situacemi projde s neporušeným obrazem Spasitele v srdci, kdo nezaváhá jej následovat třeba až po sám kříž, ten zcela jistě zvítězil. A všechno dobré, co vykonal pro ubožáky, jež na té své strastiplné cestě potkal, učinil pro svého Pána.
„Když víš, že mí bratři strádají v bídě, jak můžeš klidně jíst a spát? ...Krista zpotvořit chtějí k obrazu svému, aby byl jako oni. Náš Pán však říká: Bratře, prodej statek svůj a rozdávej chudým. Máš-li dvě košile, jednu jim dej..."
PhDr. Otakar Aleš Kukla
Zdařilý podvečer
Nedávno jsem byl přítomen velmi zajímavému pořadu z poezie Nikose Kazantzakise. Podvečer uspořádala Společnost Nikose Kazantzakise v České republice, založená v roce 1996 a každoročně pořádající literární večery z autorova díla. Instituce se tak připojila k obdobným společnostem, dnes existujícím prakticky po celém světě.
24 evropských států, zemí v Africe, Asii, Jižní Americe a Spojených státech je spolu se ženevským sídlem Mezinárodního výboru Společnosti N. Kazantzakise důkazem toho, že celý kulturní svět si hluboce váží díla tohoto z moderních spisovatelů řeckých snad největšího, tohoto do posledního písmene básníka-filosofa, jehož tvorba zaujala také českého skladatele Bohuslava Martinů.
Každý, kdo se do Kazantzakisova díla začte, je hloubkou jeho myšlenek i úvah uchvácen, je nucen sám uvažovat v souvislostech jím daných a promítnutých na plátno současné společnosti. Kazantzakis je velkým humanistou-křesťanem, jehož srdce je však otevřeno každému člověku.
V sobotu 18. listopadu jsem v sále pražského Konviktu sledoval pásmo „N. Kazantzakis – cestovatel". Kazantzakisovy postřehy života jednotlivých zemí od Řecka přes Berlín, Vídeň až po Palestinu v době, kdy se svět přibližoval druhé světové válce, byly ve sféře kultury, filozofie i existence společnosti naprosto výstižné.
V pořadu bylo se smyslem pro vystižení výrazu slova recitováno řecky (Tereza Janisadisová) a česky (Eva Hodinová). O vynikající podbarvení hudbou, vystihující dokonale poezii slova, postaral se Mgr. Martin Němeček.
Podvečer, uskutečněný pod záštitou řeckého velvyslance v ČR, pana G. Linardose, byl velmi zdařilý a podnětný.
Čestmír Kráčmar
Sir Steven Runciman zemřel
Dne 1. listopadu 2000 v ranních hodinách zemřel ve věku nedožitých 98 let Sir
Steven Runciman, anglický historik a byzantolog,
který v důsledku prohloubených studií dějin pravoslaví přijal pravoslavnou víru. Naše
veřejnost zná Stevena Runcimana například z
českého překladu díla Pád Cařihradu. Jeho první
kniha, doktorská práce z Cambridge, byla publikována již
v roce 1929, to znamená, že byl více než sedmdesát let aktivním
pracovníkem v oblasti byzantských studií, dnes jejich
nestorem. Runciman měl významný podíl na tom, že se na západě
i ve vědeckých i církevních kruzích začal měnit názor na vznik
takzvaného „východního rozkolu", lépe řečeno na
roztržku mezi východní a západní částí církve v roce 1054, která trvá dodnes.
O této problematice rovněž vydal knihu, u nás byla
svého času přístupná v polském překladu. Kdo studuje problematiku křižáckých válek,
nemůže
minout jeho velké třísvazkové dílo na toto téma. Křižácké výpravy na východ, údajně
zaměřené na osvobození Božího hrobu z rukou nekřesťanů, přinesly ve skutečnosti
prohloubení roztržky z roku 1054 mezi řeckým a latinským církevním světem
a byly skutečným, praktickým potvrzením schismatu,
vzdálení se západního křesťanství od původní tradice jedné, svaté
a obecné, apoštolské Církve Kristovy. Mezi největší lásky Sira Stevena
Runcimana patřila Svatá Hora Athos. O ni se zasazoval
a chránil její prastaré tradice a výsady na evropském fóru.
V polovině 90. let skandinávské ministryně v evropském parlamentu
prosazovaly totiž ženám vstup na Svatou Horu. Sir Runciman však rozpoutal kampaň,
a veřejné mínění, nejen odborné, prosadilo
záchranu Hory. Také jeho důraz na soukromý majetek Sv. Hory, že totiž Sv. Hora Athos je
soukromým majetkem, a nikoliv majetkem státu jako
Řecka, rozhodl v této věci, takže mniši si na Athosu nadále mohou dělat, co chtějí.
Také jeho „Vzpomínky", vyšlé již na počátku 90.
let, začínají Svatou Horu, vzpomínkami na ni a touhou, aby se
tam někdy vrátil. Sir Steven Runciman byl také prezidentem
společnosti Svaté Hory a financoval ze svých peněz,
prostřednictvím této společnosti, opravu věže Protatonu
s kaplí v Karies, správním středisku mnišské republiky. Byl také přítomen na
jejím znovuotevření po opravách maleb a dalších věcí před několika měsíci, někdy na
sklonku letošního léta. Věčná buď jemu paměť u
Hospodina.
P. B.
Z knih
Pravoslavný svět
(Recenze)
K vydávání literatury Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku přibyla i velmi užitečná kniha arcibiskupa Kryštofa: Pravoslavný svět, Přehledné dějiny patriarchátů a místních církví, Prešov 2000.
Tato publikace obohatí nejen vydavatelskou činnost pravoslavné církve u nás, ale obohatí i vědomosti a znalosti pravoslavných věřících a také těch, kteří po ní sáhnou. Pomůže každému poznat pravoslavný svět – jednotlivé pravoslavné církve ve světě. Poznávat svět je dnes velmi důležitým tématem, aby se nám svět při dnešních cestovatelských možnostech stal ještě bližším a poznatelným. Takováto publikace u nás vlastně dosud nevyšla, i když zde byly pokusy vydávat v Odkaze sv. Cyrila a Metoděje a v Hlasu pravoslaví jednotlivé články o poznání jednotlivých pravoslavných patriarchátů a autokefálních a autonomních pravoslavných církví. Kniha je dobrou příručkou světových pravoslavných dějin pravoslavné Církve. Takováto příručka nám chyběla a seznámí pravoslavné věřící i širokou veřejnost s tím, že pravoslavná Církev a pravoslavní věřící ve světě nejsou zanedbatelní, ale že například v Evropě je druhou největší církví po katolické církvi (v Evropě je kolem 285 mil. katolíků a 235 mil. pravoslavných, Kat. noviny před 3 lety). Dále s tím, že s pravoslavnými musí všichni počítat v budoucnosti a že pravoslavná Církev bude i důležitou složkou při formování evropské a světové budoucnosti, při formování člověka, neboť toto bez pravoslavné Církve nepůjde a nepodaří se uskutečnit.
V posledních letech nás složitá situace v naší církvi v českých zemích a na Slovensku nutila mnoho psát o našich pravoslavných dějinách a tak trochu se pozapomnělo na ostatní pravoslavné církve. Proto je správně a dobře, že se autor rozhodl napsat tuto práci. Využil v ní i své cestovatelské a jazykové znalosti, své zahraniční studium a zkušenosti ze své učitelské praxe. Jako odborný asistent na PBF PU v Prešově na Katedře církevních dějin a Katedře byzantologie dal jejím studentům a veřejnosti tuto knihu. Všichni tak mají možnost poznávat nejen dějiny pravoslavných církví ve světě. Toto je třeba dnes nejen vyzdvihnout, ale také ukázat světu.
Autor použil dobrou metodu, neboť začal s dávnými a historickými církvemi patriarchátů jednotlivých samostatných a autonomních církví. Vlastně tak, jak se pravoslavná Církev šířila a rozvíjela od svého zrodu až po dnešní dny po celém světě. Tato práce přináší nové poznatky z dějin a ze současného života pravoslavných církví ve světě. Máme možnost poznávat jejich dějiny a dnešní stav – život a práci, jak jde která církev kupředu, rozvíjí se, jaké má své misijní úspěchy doma i v zahraničí, jak poškodily, dolehly a zabrzdily misijní vývoj politické přeměny v minulosti i v posledních letech. Máme možnost poznat a čerpat z jejich dějin i pro naši práci a poměry u nás poučení, vzory a hledat správnou orientaci v našem současném církevním životě, abychom lépe pracovali, vyvarovali se chyb a také se z jejich chyb poučili, jak se máme správně rozhodovat a pracovat doma, v naší pravoslavné církvi. Jsou zde velmi cenné a zajímavé informace o současné situaci v církevním životě pravoslavné Církve ve světě, o počtu chrámů, monastýrů, biskupů, mnichů, monašek, duchovních a věřících, o tom, jak nabývali svoji samostatnost, informace o novodobých mučednících a mučednicích i o velkém trápení a problémech pravoslavných věřících.
Prot. ThDr. Štefan Horkaj
Z programu arcibiskupa Christofora v listopadu
1. 11. Jednání s notářem JUDr. M. Foukalem o provedení zápisu záznamem do katastru nemovitostí domu našeho ústředí V jámě 6, Praha 1.
Přijal vladyku Ilariona, arcibiskupa doneckého a marinpolského za doprovodu mitr. prot. V. Tarasova, představeného Duchovního zastupitelství ruské pravoslavné církve v Karlových Varech. Předmětem jednání bylo prohloubení spolupráce našich církví na úrovni hierarchické i pastýřské.
2. 11. Oddával ve Vilémově Vladimíra a Irenu Spurných. Přednášel na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
4. 11. Přednášel na DP PBF v Olomouci.
5. 11. Po sv. liturgii světil kříž v chrámu Zvěstování přesvaté Bohorodice v Praze 2.
6. 11. – 17 . 11. Doprovázel poutníky po svatých místech na Sinaji (Egypt) a Palestině (Izrael).
18. 11. – 20. 11. Kázal v chrámu moskevské patriarchie
v Kostnici a navštívil švýcarský Schaffhausen a Luzern, kde se setkal
s pěveckým sborem přítele naší církve a vynikajícím znalcem pravoslavné duchovní hudby Petrem Vítovcem.
Betlém: Sv. liturgie v jeskyni, ve které se narodil Spasitel světa
21. 11. Řídil zasedání Eparchiální rady pražské eparchie. Přednášel ve vzdělávacím centru při katedrále sv. Cyrila a Metoděje v Praze.
22. 11. Vedl pracovní zasedání tiskového odboru MR v Praze.
23. 11. Přednášel na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
24. 11. Navštívil pravoslavnou církevní obec v Hradci Králové a spolu s duchovním správcem, arciděkanem prot. J. Tomáškem, jednal s primátorem města ing. O. Vlasákem o společenském postavení a úkolech pravoslavné církve v budoucím krajském městě.
25. 11. Účastnil se slavnostního zakončení řeckých dnů v Brně.
26. 11. Vedl slavnostní archijerejské bohoslužby k 75. výročí posvěcení chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze na Olšanech.
27. 11. Návštěva a velvyslance Ukrajiny pana S. Ustyče.
28. 11. Příprava televizního dokumentu o pouti po svatých místech na Sinaji a Palestině ve studiu na Kavčích horách.
29. 11. Přednášel na PBF v Prešově a účastnil se obhajoby disertačních prací nových doktorantů.
31. 11. Zasedal ve vědecké radě PBF Prešovské univerzity.
Mgr. Pavel Milko, tajemník ÚER
Staňte se členy
Klubu přátel
Radia Proglas!
Obraťte se na Mgr. Romana Jurigu
– vzdělávací středisko pravoslavné církve Vilémov –
783 23 Vilémov u Litovle
Dětem
Milé děti,
Vánoce se blíží a vy jistě, čím bližší jsou, tím více toužíte po rozsvíceném stromečku, vůni purpury, vánočního cukroví a hlavně po kouzlu klidu, krásy, dobra a lásky, které s sebou toto období, v němž si připomínáme Spasitelovo narození, přináší. Nejhezčí na tom – věřte – je doba čekání na všechnu tu nádheru, na dárečky...
Aby se vám čekalo ještě ve větší pohodě, připravila mátuška Pavlína Nováková
vánoční doplňovačku s tajenkou. Hodně zdaru a radosti při
luštění! Strýček Čestmír
Dopis čtenářům
Vážení čtenáři,
pomalu uzavíráme další rok Boží milosti, který je zároveň posledním rokem dvacátého století i druhého tisíciletí. Mezi mnohým jiným dílem tímto vydáním končí také 56. ročník našeho časopisu.
Rád bych Vám při této příležitosti poděkoval za Vaši čtenářskou věrnost, morální i hmotnou podporu umožňující jeho vydávání.
V listopadu jsem řídil pracovní setkání osvětového a tiskového odboru metropolitní rady, jehož se zúčastnili jeho členové jak z Čech, tak i Moravy. Jednalo se o edici kalendáře, oficiální pravoslavné internetové stránce a hlavně o produchovnění a celkovém oživení našeho jediného časopisu Hlasu pravoslaví. Bohužel vzhledem k ekonomické situaci musí též dojít k vyrovnání jeho ceny s náklady na jeho vytištění. Nejsou také již finanční prostředky na doplacení stále se zvyšujícího poštovného, které proto od nového roku zatíží samotné odběratele.
Věřím, že pochopíte tato nutná opatření a obětavě pomůžete, aby náš časopis mohl dále nerušeně vycházet. Omlazená redakční rada bude usilovat o jeho větší aktuálnost, čtivost a hodnotný obsah. S přáním milosti Boží a svatého pokoje ve dnech vánočních i v novém roce
Váš arcibiskup Christofor
První oficiální návštěva Jeho Blaženosti metropolity Nikolaje v olomoucko-brněnské eparchii
Poslední říjnové dny roku 2000 byly pro olomoucko-brněnskou eparchii významné. Na pozvání vladyky Simeona zavítal do Olomouce a Brna Jeho Blaženost metropolita českých zemí a Slovenska Nikolaj, arcibiskup prešovský. Byla to jeho první arcipastýřská návštěva této eparchie od zvolení do čela naší autokefální církve.
Spolu s místním archijerejem a duchovenstvem vykonal metropolita Nikolaj nejprve v sobotu dne 28. října, v den našeho státního svátku, svatou liturgii v katedrálním chrámě svatého Gorazda I., nástupce svatých Cyrila a Metoděje, v Olomouci a uctil zároveň i památku jejich příznivce – velkomoravského knížete Rostislava.
Před devátou hodinou ranní byl vladyka dle starobylého slovanského zvyku uvítán před chrámem chlebem a solí a pak jej pozdravil představený chrámu o. dr. Petr Novák v chrámové předsíni a bratrským objetím uprostřed chrámu vladyka Simeon. Duchovenstvo s věřícími provázelo oba archijereje k ikonostasu ke vstupním modlitbám zpěvem Jest vpravdě důstojno. Při oblékání archijereje – metropolity do liturgických rouch a pak během sv. liturgie zpíval pěvecký sbor katedrálního chrámu za řízení o. protojereje Pavla Alše. Ke svatému přijímání zapěli se sborem všichni přítomní píseň Svatý kníže Rostislave.
Kázání po svatém evangeliu zaměřil o. prot. dr. Milan Gerka, profesor prešovské pravoslavné fakulty a metropolitní kancléř v Prešově, k významu velkomoravského vladaře sv. Rostislava, jenž Bohem inspirovaným pozváním svatých učitelů, bratrů Cyrila a Metoděje, otevřel dveře na Velkou Moravu křesťanství v jazyce slovanském, a tím nejen Moravanům, nýbrž i všem Slovanům zajistil přístup k vrcholům duchovního bohatství, písemnictví a veškeré tehdejší kultury. Byla to cyrilometodějská osvěta, která přes bohoslužbu, dostupnou díky srozumitelnému jazyku všem vrstvám obyvatelstva, učinila z malé, zanedbané, polopohanské země Moravy vyspělý kulturní národ a stát, rovný ostatním významným národům a státům Evropy. Náš lid nikdy nezapomněl na své duchovní otce, i když jejich dílo bylo u nás znemožňováno. Pravoslavné křesťanství – skutečné cyrilometodějství – žilo se svým duchovním bohatstvím u většiny slovanských národů a stalo se jim duchovní oporou v zápasech proti úkladům a útokům nepřátel. Pravoslaví spojuje také naše národy v nynější pravoslavné církvi na území dříve jednoho, nyní dvou samostatných států, slovenského a českého.
Na konci sv. liturgie pozdravil nejvyššího představitele naší autokefální církve vladyka Simeon a jemu v odpověď vladyka metropolita vyslovil své hluboké uspokojení a nelíčenou radost z tohoto setkání s moravskými věřícími a jejich duchovenstvem. Popřál všem hojnost duchovních sil a pevné zdraví. Po svaté liturgii se účastníci se vzácným hostem sešli ve dvoraně pod chrámem sv. Gorazda u prostřeného stolu. Vladyka metropolita vyprávěl, jak věřící na východním Slovensku s velkou obětavostí budují nové chrámy, když se nezalekli protivenství ze strany těch, kteří jim je odnímali. Protojerej Milan Gerka vyjádřil přesvědčení o užitečnosti vzájemných setkávání. Na východním Slovensku věřící rádi uvítají mezi sebou poutníky z Moravy a Čech a zase pravoslavní slovenští se mohou obohatit a posilnit ke společné práci poznáním pravoslavného církevního života v českých zemích. Sváteční den pak strávil blažený metropolita Nikolaj v pravoslavném monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově, zahrnut láskou a péčí našich sester.
Také návštěva představitele naší církve, metropolity Nikolaje, v Brně se vydařila. Za krásného slunného rána v neděli dne 29. října 2000 vítala brněnská církevní obec se svým duchovním správcem prot. Jozefem Fejsákem vzácného hosta, s nímž přijel i další host – vladyka Konstantin ze středoevropské eparchie Srbské pravoslavné církve, pečující o srbské pravoslavné věřící v Rakousku, Německu a Švýcarsku, který takto oplácel našemu eparchiálnímu olomoucko-brněnskému vladykovi Simeonovi jeho nedávnou návštěvu Vídně.
Všichni tři vladykové: Jeho Blaženstvo metropolita Nikolaj, biskup Konstantin a biskup Simeon byli uvítáni starostou brněnské církevní obce br. Vadimem Kozlovským tradičním chlebem a solí a Saša Fejsáková přednesla uvítací básničku na chrámovém nádvoří. V chrámě hosty pozdravil protojerej Jozef Fejsák. S vladykou metropolitou Nikolajem a oběma vladyky Konstantinem a Simeonem sloužilo u svatého prestolu sedm kněží, mezi nimi i otec Genadij z chrámu ruského velvyslanectví v Praze. Zpíval pěvecký sbor brněnského chrámu, řízený s. Ardaševovou. Vedle tradičních zpěvů zapěl i píseň k svatému Rostislavu, která vznikla v Brně, a chorál svatováclavský. Chrám byl naplněn věřícími, kteří s dojetím vznášeli své modlitby k Hospodinu Bohu za církev a slovanské národy a pozorně naslouchali otcovským slovům vzácných hostů.
V kázání po sv. evangeliu na téma lásky i k nepřátelům zdůraznil vladyka Simeon Spasitelovu radu, abychom s každým jednali tak, jak si přejeme, aby bylo jednáno s námi. Ale Pán Ježíš nám neslibuje, že s námi budou lidé jednat dobře. Musíme být připraveni, že nás okolní svět a ostatní lidé nebudou vždy chápat a na námi projevenou lásku nebudou odpovídat stejnou láskou vůči nám. Proto musíme být připraveni nést i utrpení a kříž. Z povinnosti lásky však nesmíme slevovat.
V závěru svaté liturgie vyslechli shromáždění srdečná slova pozdravů. Vladyka Simeon vyzvedl velkou statečnost vladyky metropolity Nikolaje, již projevil v nedávné době, kdy naši věřící byli terčem útoků ze strany unie na východním Slovensku, a řekl, že je šťasten, že takový člověk stojí dnes v čele naší církve v českých zemích a na Slovensku jako její metropolita. Milému hostu ze srbské církve připomněl, že to byl sv. náš biskup Gorazd II., vysvěcený srbskými biskupy v Jugoslávii, který položil základ k naší společné pravoslavné cestě dějinami, zejména v období budování české pravoslavné církve mezi dvěma světovými válkami. Pojí nás i tradiční hluboké přátelství mezi národem českým a národem srbským. Je pro nás velkým povzbuzením, že vladyka Konstantin opět zavítal k nám na Moravu.
Vladyka metropolita Nikolaj poděkoval za vřelé přijetí jak včera v Olomouci, tak dnes v Brně. Vzpomínal na zkoušky, které museli prožívat v nedávné minulosti pravoslavní věřící na Slovensku, když čelili různým pomluvám a útokům a přišli o většinu svých chrámů a farních budov. Bůh však neopustil svůj lid, provedl jej zkouškami a nyní více než padesát nových pravoslavných chrámů je na východním Slovensku již postaveno a vysvěceno a stavějí se chrámy další. Vladyka zdůraznil důležitost chránit a zachovávat jednotu naší církve a nutnost vzájemného poznávání a vzájemného obohacování se odlišnými zvyklostmi, tradicemi a zkušenostmi.
Vladyka Konstantin vzpomínal na krásné zážitky před šesti lety, kdy se v Brně zúčastnil jako delegát Srbské pravoslavné církve kanonizace svatého knížete Rostislava. I v Srbsku je kraj jménem „Morava", ale nespojuje nás jenom toto jméno území, ale i jméno Gorazd, neboť i v Srbsku je místní název Goražde a úcta k velkomoravskému světci Gorazdovi Prvnímu, nástupci svatého Metoděje, i novému biskupu – mučedníku Gorazdovi Druhému – českému, který jak známo působil církevně pod ochranou srbské pravoslavné církve. Vladyka Konstantin vřele děkoval za přijetí na Moravě a pozval vladyku metropolitu Nikolaje k návštěvě srbské církve, což prospěje k utužení tradičních těsných vzájemných vztahů mezi oběma církvemi a přátelství mezi našimi národy.
Na závěr bohoslužeb vladyka Jeho Blaženost Nikolaj požehnal věřícím
a obdaroval je ikonkami. Přátelská atmosféra panovala
i za společným stolem, který připravila brněnská církevní obec. Jak
v chrámě v Olomouci, jak v chrámě v Brně, tak i zde zazněly
mnohokrát srdečné zdravice a Mnohá léta vzácným
hostům a celé církvi.
p-eš
Diakonské svěcení v Olomouci
V neděli dne 19. listopadu 2000 vysvětil přeosv. vladyka Simeon v olomouckém katedrálním chrámě sv. Gorazda I. při svaté liturgii žalmistu církevní obce ve Znojmě bratra Luďka Nešpora na diakona (jáhna). Před započetím svaté liturgie postřihl ho na stupeň hypodiakona a současně s ním postřihl i bratra Konstantina (Marka) Grundoráda z Monastýru sv. Gorazda – novomučedníka v Hrubé Vrbce do hodnosti lektora (čtece). Diakonské svěcení se koná ve svaté liturgii na konci eucharistického kánonu před ektenií, jež uvádí věřící společenství církve k modlitbě našeho Pána – Otče náš. S přeosvíceným vladykou Simeonem sloužil o. dr. Petr Novák a protodiakon o. Feodosij Jarečný, zpíval pěvecký sbor olomouckého katedrálního chrámu za řízení prot. Pavla Alše. Vladyka Simeon kázal na téma evangelijního podobenství o boháči a chudém Lazaru a rozvedl učení Písma svatého o Boží spravedlnosti a zodpovědnosti svobody člověka. Při svaté liturgii bylo vzpomenuto památky zesnulé sestry Jaroslavy Pospíšilové, členky metropolitní rady a aktivní pracovnice olomoucké církevní obce. PA.
Návštěva vladyky Simeona v Osoblaze
Na mapě České republiky najdete Osoblažsko v okrese Bruntál, ve výběžku na severovýchodě,
který nížinou vybíhá do Polska. Osoblažsko a obec
Osoblaha je domovem skupiny pravoslavných rodin,
patřících k církevní obci Město Albrechtice. V neděli
15. října prožívali tito pravoslavní radostné chvíle,
když k nim na tuto výspu na hranicích se sousedním
Polskem zavítal na arcipastýřskou návštěvu vladyka
Simeon, biskup olomoucko-brněnský, spolu s
pěveckým sborem olomouckého katedrálního chrámu, který
zpíval pod vedením o. Pavla Alše při svaté
liturgii. S vladykou sloužil okružní protopresbyter o. Jiří
Niderle z Opavy, který o zdejší církevní obec
pečuje. Pravoslavní věřící na Osoblažsku tvoří malé
společenství a možná se cítí jakoby mimo dění církve.
Proto pro ně byla návštěva vladyky Simeona milou
vzpruhou a povzbuzením. Scházejí se na bohoslužby
díky pochopení místních římskokatolíků v jejich
kostelíku na hřbitově v Osoblaze po ukončení předchozí
katolické bohoslužby. Vladyka hovořil v promluvě o
tom, že se pravoslavný člověk, podobně jako
apoštolové, nedá odradit od své cesty za Kristem a
v Kristu, spoléhaje a důvěřuje v Jeho pomoc. Svou
radost z návštěvy vyjádřili osoblažští pozváním hostů na
malé občerstvení po svaté liturgii podle vzoru prvotní
církve. Vzpomínali vděčně na zesnulého otce
Vratislava Sedláře. Hospodin Bůh nechť žehná všem
pravoslavným věřícím v Osoblaze a jejím okolí a svou
milostí upevňuje jejich víru a věrnost.
pa
opravdu radostné prožití Vánoc, bohatou nadílku
a především velkou milost Spasitelovu
v jeho svatém požehnání.
Kéž je s námi v každém okamžiku,
kéž se naše srdce jemu otevřou
a nejsou okoralá nemilostí a neláskou.
To vše si uvědomujeme v době,
kdy zpíváme:
„Kristus se rodí,
oslavujme Ho!"
Redakce
Vydává: Metropolitní rada pravoslavné církve v českých zemích v Pravoslavném nakladatelství,
Dělostřelecká 7, 160 00 Praha 6
Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1.
Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.
Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.
Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.
Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 10, –, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 9, –.
Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,
Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze
dne 8. 11. 1995.