---

HLAS PRAVOSLAVÍ

---

ROČNÍK LVI BŘEZEN 2000 (č. 3)

Zasněžený Betlém 2000

---

Milost poznání

Pane, dáváš moudrost lidem,

kteří Boží slovo čtou

Pane, dáváš milost lidem,

kteří chudí duchem jsou

Pane, dáváš sílu lidem,

kteří slabost cítí svou

Pane, spásu dáváš lidem,

kteří lotry dneška jsou.

A na kříži svém ohnivém

jejich srdce přetavíš

pak vyznají, že jsou hříšní

a bez viny sám trpíš.

Pane první budou ti,

kteří poslední dnes jsou

protože vyznali Syna

– skálou svou.

A. H.

---

Obsah
Z poselství patriarchů a představitelů
autokefálních pravoslavných církví
k roku 2000 59

Vánoce v Betlémě 60

Tělo Kristovo přijměte,
z pramene nesmrtelnosti okuste 61

Křesťanské pozitivní myšlení 62

S metropolitou Danielem o roli církve,
o Rumunsku a Evropě 63

K pokání čas kvapí 68

Může se současný člověk vůbec
ještě modlit? 69

Před ikonou Zvěstování 70

Tajemství odpuštění 72

Kosovo – zastavte násilí 74

Sekularizace jako výzva 75

Prosba za podporu a dík za ni 78

Sv. Ignác Bohonosec 78

Jak žijeme 81

Zakončení kurzu České pravoslavné
filantropie 81

Požehnaných 90 let 82

Teplá u Toužimě 82

Mariánské Lázně 83

Časopis Pravoslavné církve v českých zemích

Patriarchové a nejvyšší představitelé pravoslavných autokefálních církví při sv. liturgii 7. ledna 2000 v Betlémě.

Zleva sedící: patriarcha gruzínský Ilija, patriarcha jeruzalémský Diodoros I., ekumenický patriarcha konstantinopolský Bartoloměj I., patriarcha moskevský Alexij II., patriarcha rumunský Theoktist a albánský arcibiskup Anastasios.

Představitelé pravoslavných církví, při společné liturgii v Betlémě 7. 1. r. 2000 ve svém poselství tlumočí pozdravení lásky všem bratřím po celém světě, kteří oslavují Boha, který „svojí láskou přetvořil čas z nositele porušenosti a smrti do podoby nositele života a neporušenosti. Dále pak zdůrazňují, že vtělení svého Syna Boha Slova v určitém čase a na určitém místě se uskutečnilo pro všechny, aby posvětilo dějiny i svět k jeho proměně v království Boží".

V poselství se následovně hovoří: „Pravoslavná církev se snaží tlumočit současnému světu poznání Ukřižovaného Krista, tichého a pokorného srdcem, milujícího člověka bez rozdílu národnosti, barvy pleti, pohlaví a ostatních rozdílů. Člověka hříšného, nejmenšího z bratří, kterého mocní tohoto světa obětují jako bezcenného, jen aby dosáhli svých cílů."

– „Skandální rozdělení křesťanského světa se jeví jako otevřená rána, k jejímuž léčení jsme všichni povoláni. Musíme se za to neustále modlit a neúnavně pracovat. K tomu pak dále připojují, že musíme odsoudit proselytismus, který provádí nepravoslavní křesťané a jiné náboženské skupiny."
„Obracíme se na mocné tohoto světa, aby v této oblasti zabezpečili těžce vydobytý mír pro všechny národy, které ji obývají a ctili při tom věky ustanovený pořádek na Posvátných místech."

– „Jsme připraveni pracovat na předpokladech dialogu s ostatními velkými náboženstvími, zvláště židovstvím a islámem, aby vedl k mírové koexistenci národů... Pravoslavná církev odsuzuje náboženskou nesnášenlivost a fanatismus, ať je jeho strůjcem kterákoliv strana."

– „Podáváme pomocnou ruku srdečně všem, kteří jsou pronásledováni za své přesvědčení a kteří jsou odsuzováni jen proto, že se liší společensky, politicky nebo pohlavím."

– „Odsuzujeme jakoukoliv podobu nacionalismu a tzv. filetismu, který ničí pravoslavnou nauku o Církvi."

– „Přiznáváme nové možnosti vědeckého pokroku a upozorňujeme při tom na nebezpečí porušení rovnováhy životního prostředí. Nezapomínáme též na povinnosti Církve pomáhat mladým při řešení jejich problémů a podporovat posvátný svazek rodiny."

Nakonec se v poselství uvádí, že „posvátnou povinností každého křesťana je, aby si očisťoval své srdce pokorou a pokáním, neboť z tohoto místa narození našeho Pána a Spasitele budeme za Ním stále kráčet obnoveni svatým Duchem v naději, v prosbách a u víře do nového tisíciletí."

Vánoce v Betlémě
Na základě pozvání jeruzalémského patriarchy Jeho Blaženstva Diodora I. z rozhodnutí Posvátného synodu naší církve se zúčastnil vladyka michalovský Ján s vladykou olomoucko-brněnským Kryštofem Všepravoslavného setkání představitelů místních církví, které se konalo ve dnech 5. –10. ledna 2000 ve Svaté zemi. Naši delegaci měl původně vést zesnulý vladyka metropolita Dorotej. Vzhledem k jeho nečekanému zesnutí a následovnému pohřbu přicestovali naši zástupci do Izraele s několikadenním zpožděním, a proto se nezúčastnili slavnostního zasedání představitelů pravoslavných církví, konaného ve středu 5. 1. v Jeruzalémě. Avšak hlavní události, kterou byly společné bohoslužby v basilice Narození Páně v Betlémě, se již oba naši vladykové mohli zúčastnit. Tyto slavnostní vánoční bohoslužby se konaly 6. –7. ledna za účasti mnoha tisíců poutníků, mezi nimiž byli i významní političtí představitelé pravoslavných národů, jako byl bývalý ruský prezident Boris Jelcin, řecký prezident Konstantin Stefanopulos, gruzínský prezident Eduard Shevarnadze a další státníci spolu s prezidentem palestinského státu Jásirem Arafatem. V rámci vánoční svaté liturgie 7. ledna bylo čteno poselství představitelů pravoslavných církví adresované všem lidem dobré vůle, jehož text otiskujeme v českém překladu.

Zástupci naší církve v Betlémě vladyka Ján, biskup michalovecký
a vladyka Kryštof, biskup olomoucko-brněnský (zprava)
– –
Delegaci naší církve přijal v sobotu 8. ledna Jeho Svatost patriarcha jeruzalémský Diodor I. v doprovodu velvyslance České republiky p. Daniela Kumermana a velvyslance Slovenské republiky p. Marože Šefčoviče. Patriarcha obdaroval členy naší delegace památnými panagiemi a ikonami Narození Páně. Vladykové zazpívali patriarchovi mnoholetí a předali mu ikonu Narození Páně k tomu účelu vytvořenou na Slovensku a křišťálovou mísu ručně zhotovenou v Čechách. Patriarcha Diodoros I. požehnal vladykům ke konání nedělní sv. liturgie v Getsemanské zahradě na místě, kde byla pochovaná Přesvatá Bohorodice.

Setkání představitelů pravoslavného světa na počátku jubilejního roku 2000 představovalo významnou historickou událost. Bylo to poprvé, kdy se naše církev takové události účastnila bez svého nejvyššího představitele vladyky Doroteje, který měl klíčový podíl na tom, že pravoslavní v českých zemích a na Slovensku požívají ve světě veliké vážnosti a důvěry. Poděkování za jeho celoživotní obětavé dílo pro slávu Boží bylo modlitebně vyjádřeno všemi patriarchy a představiteli místních pravoslavných církví právě ve Svaté zemi. Věříme, že se za nás vladyka Dorotej modlí již v Nebeském Jeruzalémě.

biskup Kryštof


Nedělní zamyšlení
Tělo Kristovo přijměte,
z pramene nesmrtelnosti okuste
Sedím v posluchárně detašovaného pracoviště PBF UP v Olomouci a se zaujetím poslouchám přednášku prof. ThDr. Štefana Pružinského, CSc. Už se vždycky měsíc napřed těším na jeho precizní logické vědecké myšlení, které přes všechnu svoji odbornost nepostrádá to nepostižitelné, co pohladí duši každého posluchače paprskem křesťanské lásky.

Dnes hovoří otec Štefan o významu pastýřského poslání zejména při zpovědi. Přednášku doplňuje vzpomínkami na své vlastní začátky, kdy bylo samozřejmostí pastýře, aby osobně znal každou ovečku své pastvy i s jejími radostmi a žaly.

Hovoří o formální zpovědi: „Hřešil jsem," „Odpouštím ti," která se v mnohých farnostech stává skoro módní a pokrokovou. Dostáváme se i ke všeobecné zpovědi, kterou já považuji za problematickou, vhodnou v dobách prvokřesťanských, kde se ve shromáždění všichni navzájem znali.

Na závěr si otec Pružinský povzdechl, že „dušpastierska" činnost upadá...

Během jeho přednášky a zvláště uváděných konkrétních příkladů se mně vybavova
ly řady pravoslavných věřících ze zahraničí, kteří ve větších městech delší či kratší dobu pracují. Tyto věřící jejich dočasný pastýř zná jen zhruba nebo nezná vůbec. Přijdou, odejdou. A jejich zpověď při množství, v němž se dostavili, trvá minutu či méně.

Nebudu tím otce Pružinského zdržovat, ví o tomto problému jistě lépe než já.

Ale je to správné?

Pravda, tito lidé přišli do chrámu s vírou a důvěrou.

Někteří jejich známí či přátelé tuto cestu nenašli. Místo toho sedí v restauraci nebo dělají výtržnosti na nádražích.

Přesto však by se tímto problémem – totiž problémem formální zpovědi, jak o ní hovořil otec Pružinský, měli naši „dušpastieri" neformálně zabývat.

] ] ]

Po návratu z fakulty přemýšlím a sepisuji své hříchy tak, jak mne to naučily moje milované sestřičky ve Vilémově a rumunský starec Kleopa, jehož poučení o zpovědi, pokání a svaté eucharistii jsem pečlivě prostudovala.

Mám štěstí, že můj duchovní otec je trpělivý. Při ústní zpovědi před vyřčením epitimie už se k některým vypsaným hříchům jen krátce vracíme. Zpověď je taková, jak si otec Pružinský na své přednášce přál...

Myslíte si, že člověk v období mezi dvěma svatými eucharistiemi spáchá málo hříchů?

To byste se divili!

A přitom jsem si dávno předtím, než jsem poznala mnišská pravidla zpovědi od starce Kleopy, myslela, že jsem celkem v normě, skoro vzorná. Teď už si to dávno nemyslím.

sestra Jana

Vnitřní život člověka
Křesťanské pozitivní myšlení
Podle filozofa Martina Heideggera život je směsí (ne součtem) pasivity a aktivity. Jsou prvky, které patří k registru pasivity a naopak jiné, které patří k registru aktivity. K pasivitě začleňuje různé vášně, náruživosti. Jsou to také strach i radost, zoufalství i naděje. Označuje je pojmem „Befindlichkeit"¹) nebo „Stimmung" – naladění.

K aktivitě patří především takové prvky jako mravní volba, úcta k druhému, věrnost láska a víra.

Naše křesťanské stanovisko uvedu výrokem patriarchy Bartoloměje I., který řekl v roce 1994 v Londýně: „Staří Řekové říkali, že město je pro člověka nezbytné pro možnosti vývoje. Ale nyní v našich městech vidíme bezdomé i nezaměstnané, vidíme násilí, rozvrácené rodiny, rozbitá srdce, pošlapané sny. Od čeho tedy začít? Odpovídáme: od víry. Ne věda ani bohatství, ne politika, ale pouze víra je schopna pomoci. Věda rozvíjí myšlenky, ale víra je schopna otevřít srdce. Bohatství dovede stavět domy, ale víra dovede uskutečnit i nemožné."

L L L

Když vydáváme sebe sama v modlitbě, v meditaci, v myšlení, v práci a v jiných produktivních činnostech, jsme aktivní. Kdo se rád ponořuje do vznešených myšlenek, do myšlenek o Stvořiteli, o životě, o přírodě přitahuje k sobě prvky nesmírné síly.

Většinu času je člověk v pasivní – receptivní fázi. V pasivním, receptivním stavu přijímáme síly a prvky, které nám, podle jejich povahy, mohou prospívat nebo škodit.

Když přemýšlíme, budujeme z neviditelných substancí něco, co buď přitahuje síly, které nám prospívají nebo naopak škodí, podle charakteru myšlenek, které nás zaměstnávají.

Co utváří náladu?

Člověk je vystaven nepřebernému toku informací a emotivních rozpoložení. Pokud je vystaven v receptivní fázi třeba jen krátkou dobu otrávenému duchovnímu proudění nebo se nachází v jakékoliv skupině lidí závistivých, přeplněných nenávistí, cynismem nebo dívá-li se na televizní pořady přeplněné násilím a pomstychtivostí, absorbuje jedovaté myšlenky, jedovaté prvky plné nemocí a ničivých sil nekonečně nebezpečnějších než chemické jedy, protože jejich účinky jsou stabilnější a temnější. Působí jako zátěž, způsobují pokles nálady a někdy i strach. Někdy jedinec pociťuje jejich účinek až po určité době. Může se to projevovat nejasným nepříjemným pocitem, napětím, ztrátou nálady, smutkem a bývá to někdy omylem připisováno jiným příčinám, např. fyzické nemoci.

Obzvláště nebezpečné je trávit pasivní fázi ve skupině neklidných a horečnatě rozčílených lidí. V jejich přítomnosti může být jedinec přímo fyzicky a duchovně vysát.

Podobným způsobem v masovém měřítku působí některé pořady a zprávy sdělovacích prostředků a bohužel někdy i neuvážené výpovědi politiků.

Pod vlivem vyzařovaného neklidu přejímáme vnucený způsob uvažování o lidech a věcech a stáváme se malomyslní a skeptičtí, i když naše myšlení bylo předtím plné naděje. Plány a přesvědčení, které se nám před nedávnem jevily silné, blízké, jejichž naplnění bylo na dosah ruky, působí náhle jako vzdálená mlha. Stáváme se bojácnými, i když předtím jsme byli odvážní. Stáváme se nerozhodnými a bezradnými.

Děti a dospívající se většinu času nacházejí ve stavu receptivním (pasivním). Přijímají vše, co postihují svými smysly. A proto je tak důležitá role, jakou pro děti a mládež sehrává dobré a inspirativně pedagogické, kulturní a křesťanské prostředí, ve kterém mladý člověk najde motivaci, tj. Boha. Musí najít smysl života. Mladí se zpočátku musí naučit informace dokonale filtrovat, třídit a hodnotit je. Nezpracované škodlivé informace působí silně destruktivně a odvádějí od skutečnosti.

Je-li člověk pod tlakem nízkých myšlenek, pak jeho záchranou je schopnost okamžité přeměny mentálního aparátu, rychlá mobilizace pozitivního křesťanského myšlení. Je třeba otevřít se budujícím myšlenkovým proudům.

Patriarcha Bartoloměj řekl: „Odpovědní představitelé duchovenstva by měli splnit tu nejodpovědnější pastýřskou roli. Naší misí je donést sílu Svatého Ducha lidem, kteří jsou dětmi Božími. Taková mise je dnes nezbytná jako nikdy."

Sv. Pavel říká: „Obuté majíce nohy v hotovení evangelia pokoje, přede vším pak vzavše štít víry, kterýmž byste mohli všecky šípy zlého ohnivé uhasiti." K Ef. 6. 16

„Všeliká hořkost a hněv i prchlivost i křik i rouhání buď odjato od vás, se vší zlostí." K Ef. 4. 31, 32

Uvažujme proto křesťansky.

Ten, kdo dovede vyvolat v sobě pozitivní myšlenkový křesťanský obraz plný mládí, síly, duchovního zdraví a pokory, do kterého bude schopen se beze zbytku ponořit, ten se obrní proti zlu, proti lidem, kteří mu stále připomínají, že vše je špatné, marné a beznadějně stárnoucí. Ten, kdo se dovede identifikovat s vlastním obrazem duševního mládí, zůstane mladým.

„Nelžete jedni na druhé, svlekše s sebe starého člověka se skutky jeho a oblekše nového, toho, kterýž se obnovuje k poznání podle obrazu Toho, Kterýž jej stvořil.

Protož oblečte se jako vyvolení Boží, svatí a milí, v srdečné milosrdenství, dobrotivost, pokoru, mírnost, trpělivost, snášejíce sebe vespolek, má-li kdo proti komu žalobu; jakož i Kristus odpustil vám, tak i vy." K Kol. 3. 9, 10, 12

Dříve nebo později přijde moment, kdy musíme uznat, že náš život má smysl, který se nachází v nás samotných, ale který nepochází výlučně od nás samotných, ale od Boha.

Mějme obzvláště v předvelikonočním období na paměti, že nemůže být pokoj v člověku ani mezi lidmi, pokud Bůh není ctěn.

JUDr. J. Karpowicz

¹) „Befindlichkeit" je pojem označující obecný a hluboký pocit, který se vztahuje k bytí jako takovému. Díky tomu se cítíme „v býti" a víme, že se v něm nacházíme. Cítíme se reální-v-celku a jsme na bytí naladění.

Metropolita Daniel je nositelem doktorátů universit ve Štrasburku, Freiburku a Bukurešti. Patří mezi významné osobnosti současného pravoslaví. Rozhovor s metropolitou Danielem, který jsme natočili ve Vilémově 4. 2. 2000, předkládáme v překladu našim čtenářům.

Vaše Eminence, možná můžeme začít krátkým představením Vaší metropolie, víme že metropolie Moldávie a Bukoviny patří k největším na světě. Snad byste mohl říci více.

Nevím jestli je největší, ale rozhodně patří mezi rozsáhlejší a máme v ní několik bis
kupství, arcibiskupství v Jaši, arcibiskupství v Sučavě, biskupství ve městě Roman, biskupství v Huši – čtyři diecéze a metropolitní provinční synod. Takových metropolií máme v Rumunsku 5 a dohromady tvoří Rumunskou pravoslavnou církev, kterou vede jeho blaženstvo patriarcha Teoktist. Rumunská pravoslavná církev zachovala tradiční systém místní svobody a regionálního společenství. V naší arcidiecézi – arcidiecézi města Jaši – které má také postavení metropolie Moldávie a Bukoviny, máme 842 farností, sto monastýrů, skytů a pousteven a 12 teologických škol včetně fakulty teologie na universitě v Jaši, na které studuje tisíc mladých lidí, děvčat a chlapců. Chlapci se připravují na to, aby se stali kněžími a děvčata a další chlapci se připravují, aby se stali učiteli náboženské výchovy na státních školách, sociálními pracovníky, restaurátory církevního umění, takže máme různé aktivity ve společnosti. Jašská arcidiecéze a metropolie Moldávie a Bukoviny teď znovu objevuje sociální dimenzi Evangelia. Jsme orientováni jak liturgicky, tak směrem ke společnosti.

Vladyka metropolita Daniel s biskupem Kryštofem a sestrami z monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice ve Vilémově

Tak trochu jste odpověděl na otázku, kterou jsem vám chtěl položit. Jaké jsou vztahy mezi církví a státem v Rumunsku? Rumunsko je tradičně pravoslavnou, křesťanskou zemí. Jak se tento vztah vyvíjí dnes?

V době komunismu byla církev tolerovaná, ale role církve byla zredukována na roli liturgické instituce. Teď, po revoluci v roce 1989, se situace velmi změnila. Opět jsme objevili naše tradiční místo ve společnosti a začali jsme být institucí participace, účasti na životě společnosti svojí diakonií a dalšími společenskými aktivitami. My a všechny další hlavní denominace jsme znovu zavedli náboženskou výchovu do veřejných škol. V Rumunsku bylo tradicí, že náboženství bylo součástí osnov, protože jsme přesvědčeni, že bez křesťanské morální anebo náboženské orientace nemůžeme obnovit život společnosti. Po 45 letech vnucovaného ateismu bylo potřebné znovu objevit duši naší kultury, prvky jednoty a duchovní síly, abychom dokázali obnovit život lidí a společnosti. Právě proto si myslíme, že opětovné zavedení náboženské morální výchovy do veřejných škol bylo morální nápravou, nápravným aktem a zároveň přínosem náboženských denominací do života země. V současnosti v Rumunsku má všech 15 uznaných denominací stejné právo vyučovat náboženství ve veřejných školách podle své vlastní tradice, avšak s dohledem ministerstva školství. Učitelé náboženství jsou placeni výlučně státem a jsme přesvědčeni, že toto je příspěvek církví a náboženských společenství životu společnosti. Máme vedle sebe křesťany a židovskou komunitu a komunitu muslimskou. I když jsou tyto komunity malé, jsou si před zákonem země rovny. Je třeba říct, že oficiálně jsou náboženské denominace autonomní ve vztahu ke státu, zároveň však stát částečně pomáhá náboženským denominacím financemi, protože velká část majetku církví patří ještě státu. Něco jsme již dostali – půdu do pěti hektarů polí – a teď doufáme, že dostaneme zpátky také lesy – celkem do 30 hektarů. Přesvědčení v Rumunsku je, že církve obecně jsou povolány k tomu, aby přispívaly do života společnosti, zároveň však bychom neradi byli státními církvemi, jsme autonomními církvemi a nechtěli bychom diktovat státu anebo společnosti. Nechceme diktovat, ale inspirovat. Když dáme společnosti inspiraci, je to také spojeno se svobodou lidí přijmout anebo odmítnout, co církev navrhuje. Ale být indiferentní v těchto časech neznamená zůstat neutrální. Budeme vinni, pokud zůstaneme neutrální. Potřebujeme více a více zdůrazňovat nekonečnou hodnotu každé lidské bytosti, každého člověka. Musíme více a více zdůrazňovat, že boží stvoření je nádherný dar od Boha, který je nám dán. Zároveň jsme odpovědni za celé stvoření a musíme bojovat za lidskou důstojnost v čase, kdy je lidská důstojnost a důstojnost etnických skupin ponižována a upírána. Musíme se stát advokáty lidské důstojnosti, protože každý člověk je stvořen podle Božího obrazu. Takže myslím, že jsou ve společnosti základní hodnoty, které se nevyhnutě musí zachovávat, podporovat a kultivovat, aby společnost zůstala lidskou. Pokud nepřipomeneme božskou dimenzi lidské bytosti, degradujeme lidskost. Musíme více a více také zdůraznit hodnotu našich činů v historii. To co děláme ve svobodě, musí být mnohem odpovědnější než to, co jsme dělali v době diktatury. Hlavní problém v Rumunsku v době dik
tatury byl jak získat svobodu. Dnes je důležité, jak využíváme svobody, jak zvládáme svobodu, co děláme s naší svobodou. Opravdu naše svoboda podporuje více sdílení ve společnosti? Dělá nás naše svoboda opravdu lidštějšími anebo naopak? Neodděluje nás naše svoboda od sebe navzájem? Čím je pro nás naše svoboda dnes? Podporuje v nás pocit odpovědnosti za stvoření, za přírodu, za životní prostředí? Anebo máme jenom svobodu k nevšímavosti a vykořisťování? Takže v Rumunsku již nemůžeme oddělovat svobodu od odpovědnosti. Čím jsme svobodnější, tím odpovědnějšími bychom měli být. Zároveň musíme přinášet naději, nemůžeme zůstat lhostejní v tomto období transformace, protože je zde tak mnoho lidí, kteří jsou chudí, tak mnoho lidí, kteří jsou zklamáni, mnozí lidé se někdy utápějí v beznaději a církve jsou zvány společně ke službě lidem a k tomu, aby přinášely naději tam, kde si lidé zoufají. Aby přinášely lásku tam, kde je mnoho osamění, mnoho trpících lidí. V současnosti máme mnoho sebevražd. To není fenomén, se kterým jsme se setkávali v minulosti. To je něco nového. Máme odstrčené děti, takzvané děti ulice, děti odmítnuté svými rodiči. To jsou nové fenomény v životě rumunské společnosti. Musíme zkoumat všechny tyto aspekty a najít nová řešení pro nové problémy.

Můj předposlední dotaz je tak trochu spojen s Vaším ekumenickým působením. Co si myslíte, že je poselství pravoslaví pro celou Evropu. Mluvili jsme o Rumunsku a zajisté mnohé z toho, co jste říkal, platí pro širší kontext. V čem ale spatřujete roli Pravoslaví v současné spojující se Evropě?

Myslím, že mnoha lidem se pravoslaví jeví na první pohled jako nějaká velice stará, možná také trochu staromódní církev. Ale když vstoupíme hlouběji do zkušenosti pravoslaví, zjistíme, že pravoslaví je velmi moderní a velmi současné pro Evropu. Evropa obzvláště v západní části je v současnosti charakterizovaná pokrokem v technice, v technologii a vědě, avšak nedochází k velkému pokroku v životě duchovním. Je zde velké osamocení, velké fragmentace v Evropě. Evropa se pokouší být více a více sjednocena z hlediska ekonomiky, zákonů a pragmatické komunikace a tak dále, ale duchovně je v Evropě hluboká krize. Evropa je příliš zvyklá kumulovat materiální věci kolem lidské osoby, ale ne uvnitř, v duši člověka. Proto, jak řekl Jacques Delhors, „Evropa potřebuje duši" a myslím si, že duše Evropy nemůže být vytvořena uměle, ale bude objevena jako hluboká duchovnost vycházející z pramene, čímž míním židovskokřesťanskou tradici, která byla v podstatě základním prvkem Evropy. Tato tradice musí být znovu objevena k prospěchu Evropy, avšak nesmí být vnucována jako nějaká nová ideologie, ale jako znovu objevená a obnovená duchovnost. Máme rozlišovat mezi ideologií, která je spojena s mocí a mezi duchovností, která se spojena se smyslem života ve svobodě a odpovědnosti. A myslím si, že pravoslaví nám připomíná, že nemůžeme žít ve světě, jako by Bůh neexistoval. Nekonečná hodnota každého člověka, stvoření, našich činů v historii, všechny naše aktivity mají smysl a svoji věčnou hodnotu. Vidíme, že lidská bytost byla stvořena k obrazu Božímu a naše odpovědnost tváří v tvář stvoření nemůže být efektivně kultivována, pokud nemáme hlubokou duchovnost. Potřebujeme modlitbu k tomu, abychom dokázali autenticky milovat. Pokud lásku zredukujeme na psychologickou dimenzi, bude velmi slabá a jenom částečná. Musíme objevit modlitbu jako zdroj lásky, jako zdroj našeho vnitřního míru. Naše společnost je obětí stresu. Němečtí lékaři mluví o stresu jako o epidemii naší společnosti. Myslím si ale, že jednou z příčin stresu v naší civilizaci je nedostatek modlitby. Naše civilizace je poznamenána nepřítomností modlitby. Nejenom proto, že se nemodlíme dost, ale také proto, že civilizace je vytvářena lidmi, kteří již nemají vnitřní mír. Naše znepokojení, náš stres jsou odhalením naší vnitřní bídy, vnitřní chudoby. Takže myslím, že tady se nejedná jen o otázku morálky, etiky. Hlavní problém je, jak přestavět evropské bytí, Evropana jako osobu. Nechci říkat, že máme být zbožní. Tady se jedná o naprosto základní otázku. Je naše civilizace civilizací lidského obohacování se? Uvědomujeme si, že čím více shromažďujeme věci, různé objekty kolem sebe, tím chudšími se stáváme uvnitř našich životů? To je velká otázka pro přítomnost i pro budoucnost. Vztah mezi Umwelt a Innerwelt, jak říkají Němci. Světem externím, který nás obklopuje a světem vnitřním. Naší duchovností. Dnes máme v Evropě hodně sekt a sektářských skupin, které jsou nebezpečné také pro demokracii. Ale současné sektářství v Evropě je fenoménem sekularizace. Je projevem velmi hluboké duchovní krize. Proto v závěru potřebujeme více a více analyzovat problém duchovnosti pro Evropu. Jakou duchovnost pro Evropu? Duchovnost je stejně důležitá jako ekonomické nebo finanční problémy. Když to zjistíme, budeme mít budoucnost. Když ne, dostaneme se do velmi velkých problémů. I když teď čerpáme jistý optimismus z materiálního pokroku.


Vladyka metropolita Daniel při sv. liturgii ve Vilémově

Vaše Eminence, Vaše slova zajisté promlouvají také o Vašich plánech, ale kdybychom se zeptali, jaké jsou Vaše plány v rámci Vaší metropolie Moldávie a Bukoviny, co jsou hlavní věci, na které se budete zaměřovat v budoucnu?

Především se musíme připravit na setkání se západní Evropou. Rumunsko se teď také připravuje na vstup do Evropské Unie. Myslím, že pro jisté aspekty je to pro nás výhoda. Momentálně procházíme velmi těžkým údobím ekonomické a finanční krize, avšak až tento problém finanční a ekonomické krize vyřešíme, potřebujeme být připraveni něco do Evropy přinést, ne jenom od Evropy žádat. Myslím, že není normální, že lidé ze střední a východní Evropy z takzvaných exkomunistických zemí jenom očekávají od západní Evropy pomoc. Musíme také přinést svůj vklad. Řekl bych, že náš přínos bude hlavně v duchovní oblasti a na duchovní úrovni, protože máme víru, která je přezkoušena utrpením a persekucí. V Rumunsku je dnes víra silnější než před příchodem komunismu. Byla to velmi těžká doba, ale Rumuni zůstali věrni Kristu. Proto naše křesťanství je křesťanstvím Kříže a křesťanstvím Vzkříšení. Myslím, že je velmi důležité, abychom šli do hlubšího dialogu se západní Evropou. Abychom objevili naše společné kořeny, naše rozdílnosti, naše zvláštnosti, abychom zdůraznili, že Evropa je bohatství a to bohatství duchovní. Musíme dát dohromady veškeré naše specifické dary, abychom měli pluralistickou jednotnou Evropu a ne uniformovanou jednotnou Evropu. Myslím, že mládež v naší zemi by se měla více připravovat na dialog se západní Evropou, se západní civilizací. Především musí brát vážně vědecký pokrok, avšak zároveň nedělat z vědeckého pokroku modlu, ale spíše korigovat či spíše naplňovat vědeckou vizi duchovní zkušeností, aby se tato stávala více a více lidskou, hlubší v našich citech, ve vážnosti, s jakou přistupujeme k našim bližním a darům stvoření a odpovědnosti za budoucnost. Takže mohu sumarizovat a říct, že potřebujeme syntézu mezi východem a západem, jihem a severem. Nemůžeme myslet jedni proti druhým, musíme přemýšlet společně, musíme myslet s ostatními a být více odpovědni a zároveň se vyhnout evropské vizi jako jakéhosi ghetta. Musíme se připravit na dialog s ostatními kontinenty. Nezůstat v ghettu Evropy jako soběstační kulturně a ekonomicky. Myslím, že také v Rumunsku potřebujeme znovu objevit v církvi společenskou dimenzi, která bude spojena s dimenzí duchovní. Někdy jsme v dějinách konfrontováni s opozicí mezi duchovností a aktivitou, mezi kontemplací a akcí. Musíme překonat všechny tyto dualistické přístupy z tradice evropských přístupů. Nedostatečně jsme se věnovali dialogu mezi vědou a vírou. Příliš často se vytvářely umělé opozice mezi rozumem a vírou, vědou a vírou. Musíme překonat tyto dualistické destruktivní opozice a musíme také objevit nutnost naplnit modlitbu činem. Liturgický, mystický život naplnit činem lásky k člověku. Měli bychom znovu objevit apoštolské a patristické myšlení, v němž je Kristus přítomen v modlitbě, ale také v životě těch lidí, kteří potřebují naši lásku. V životě těch, kteří trpí, v životě těch, kteří jsou chudí. Sv. Jan Zlatoústý říká: „Uctíváme a modlíme se ke Kristu v chrámu, ale nevšímáme si Krista v našich chudých a trpících bližních." Musíme odhalit mystickou dimenzi naší přítomnosti ve společnosti. Nejenom dimenzi etickou. Kritéria posledního soudu jsou kritérii naší lásky k bližnímu. Takže musíme jít hlouběji v našich sociálních přístupech. Nejenom jako v přístupech etických. Dalo by se říct, že musíme znovu objevit mystickou dimenzi naší společenské a politické účasti. Můžeme být spaseni anebo můžeme být zatraceni. Měli bychom znovu objevit přítomnost Boha avšak nejenom v kostele, ale všude, kde je zapotřebí lásky, všude tam, kde je zapotřebí naší pomoci.

Vaše Eminence, děkuji Vám za poselství, které je zajisté důležité také pro naši zemi a pro křesťany v České republice.

S metropolitou Danielem rozmlouval
Mgr. Roman Juriga

KAŽDOU STŘEDU VE 22. 30 hod.


Brno Svatý Hostýn

107, 5 FM 90, 6 FM

Praděd

93, 3 FM
Pravoslavné vysílání radia Proglas oslaví letos páté narozeniny.

Do redakce Pravoslavného vysílání můžete napsat svoje náměty

a připomínky k pořadům.

Adresa: Pravoslavné vysílání, Radio PROGLAS, Barvičova 85, 602 00 Brno.

Konec pak přikázání jestiť láska z čistého srdce a svědomí dobrého a víry nelicoměrné, v nichžto někteří pochybivše obrátili se k marnomluvení, chtíce býti učitelé zákona, nerozumějíce ani co mluví, ani co tvrdí.
Tim. 1. 1, 5-7

Honosíme se navenek, že jsme pravoslavní křesťané. Chodíváme občas do chrámu a ke svatému přijímání.

Zahleďme se ale do vlastních srdcí, do vlastních myšlenek a položme si otázku, kolik skutečného křesťanského přesvědčení máme ve svém nitru. Dodržujeme opravdu Boží přikázání a máme skutečně pravoslavné křesťanské přesvědčení a dodržujeme pravoslavné kánony? Nestavíme na první místo osobní prospěch? A jak často vnímáme našeptávání zlého? Nestavíme vlastní osobu před dobro naší pravoslavné církve? Jsme vůbec skutečně věřící nebo si to sobě a jiným namlouváme? Jsme vůbec spravedliví?

Není pro některé z nás pravoslaví pouze pole k zviditelnění sebe sama? Někdy dokonce veřejně a bezostyšně stavíme na obdiv své nemorální činy. Takové a mnoho jiných otázek se derou do hlavy, když pozorujeme zmatení pojmů a vůbec dění kolem nás.

Nedávno jsem hovořil se dvěma mladými muži. Jeden z nich, pesimista, řekl, že již má všeho dost. Druhý, který se vroucně spoléhá na Boha, se přiznal, že ještě nikdy se tolik nemodlil, jako nyní.

Vzpamatujme se, je ještě čas na pokání. Je ještě čas na přiznání vlastních chyb, je čas pokleknout před tváří Všemohoucího, který na nás hledí a jednou bude po nás chtít naši zprávu o našich činech. Jsme pravoslavní – jděme příkladem!

Právě předvelikonoční doba nás k tomu nabádá.

J. Karp

Hovořit o modlitbě je nutné vždy s bázní a tím víc je nemožné o modlitbě přednášet. Můžeme hovořit o modlitbě, protože bez slova kázání (homílie) nezahoří srdce, ale přednáškami to nazvat nelze. Proto se s vámi podělím o mnohé, co, jak se mi zdá, jsem poznal sám ve svém životě a také ze zkušenosti jiných. A vy to přijměte ke své zkušenosti, promyslete, prociťte a přineste plody větší, než dokážu já.

První, o čem bych vám chtěl povědět, je: v modlitbě hledáme setkání s Bohem. Často o toto setkání usilujeme s urputným vypětím, ale v konečném důsledku ho nedosáhneme, protože hledáme něco jiného, než by bylo třeba hledat. Jakékoliv setkání – událost je mimořádně odpovědné a setkání s Bohem – zvlášť. Nelze se nezodpovědně setkat ani s člověkem. Jednou jsme se s člověkem setkali a už navždy jsme nějakým způsobem odpovědni za to, co jsme dali i za to , co jsme dostali. Dokonce chvilkové setkání, dokonce jakoby náhodné setkání nás poznamenává svou pečetí. A toto setkání v našem životě zní jaksi dál. V naší duši se rozezněla nová struna, jakási nová jiskérka se zažehla, zrodil se v nás nový odstín – to vše díky tomu, že jsme se setkali s  čímsi srdcem, s něčí myslí, s čísi osobností. A jestliže toto platí o lidské osobě, tím více, tím významněji a s větší určitostí to platí ve vztahu k Bohu.

Setkání s Bohem – to je vždy něco na způsob posledního soudu. Přicházíš k Bohu, stoupneš si před něj tváří v tvář a co? – odcházíš odsouzený nebo ospravedlněný. Něco mezi není, nemůže být. Proto je tak důležité, jak k Bohu přicházíme: kvůli čemu, s čím, v jakém stavu – s jakým obsahem. A na hraně tohoto setkání stojí slova duchovních učitelů, například biskupa Theofána Zatvorníka, který nám říká: „V modlitbě přines Bohu nejvyšší pozornost, veškerou posvátnou zbožnou úctu, které jsi schopen a vůli k pokání." A to je právě to, s čím můžeme vždy přistoupit k Bohu.

Nejvyšší pozornost – to proto , že vstupujeme do oblasti natolik zodpovědné, natolik důležité a natolik význačné, že si musíme připomínat slova apoštola: „Hleďte bratři, abyste opatrně chodili… (Ef. 5, 15).

Musíme Bohu přinést všechnu zbožnost, které jsme schopni. To je, musíme vědět, ke komu přicházíme, přicházet k Němu hloubavě, s rozechvěním a zároveň s vyostřeným vnímáním. To by bylo lehké, kdyby nám vírou anebo alespoň zkušeností mihnoucího se okamžiku bylo jasné, že stojíme tváří v tvář Živému Bohu. Kdyby najednou, tady a teď stál před námi Kristus, pak by se bez jakéhokoliv úsilí naše pozornost soustředila, zbožná úcta a rozechvění by naplnilo naši duši. Jak o tom hovořil Jan Kronštadtský na jedné besedě s kněžími: „Jenom proto můžeme být tak nepozorní a bezbožní, protože se nám nedostává víry, to je jistoty – přesvědčení o věcech neviditelných, přesvědčení o tom, že skutečně stojíme před tváří Živého Boha.

A nakonec jaký cíl má naše setkání? Můžeme doopravdy, víme-li, kdo jsme, jací jsme, předstupovat před Boha s nadějí, že hned vstoupíme do rajského blaženství, že prožijeme mystickou zkušenost, extázi? Ne. Kdybychom si jasně uvědomili, kdo jsme, pak bychom šli k Bohu s prosbou, aby nás nejdříve udělal schopnými Ho přijímat – způsobilými tohoto setkání, aby očistil naše srdce, prosvětlil naše duše, osvítil naši mysl, udělal naši vůli skutečnou – pravou, mravně nás očistil a teprve potom aby za námi přišel. A nemyslete si, že toto je jen rozumový náhled – můj nebo kohokoliv jiného. Přemýšlejte o tom, co nám v této souvislosti říká Evangelium. Pamatujete si , že po zázračném výlovu ryb, když najednou apoštol Petr pochopil, kdo mu poručil hodit sítě na pravou stranu lodě – jak padl Kristu k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, jsem člověk hříšný…". Stalo se nám často, abychom pocítili sami sebe jako hříšníky, kteří jsou nedůstojní blízkosti Hospodina natolik, tak čestně, s takovou vnitřní pravdou, abychom Mu byli schopni říci: „Odejdi Pane, nejsem hoden, abys byl se mnou, abys byl součástí mého osudu, mého života právě teď v tomto okamžiku, který prožívám…. ?" To neznamená, že netoužíme, aby, jak v případě Petra, nám Kristus nevyplnil tuto hroznou , úzkostnou , pokornou a zbožnou prosbu. Ale copak jsme někdy došli k takové vyostřenosti vnímání, abychom to poznali a tak se také zachovali?……

Přeložila M. Kopecká

Rozjímání
Před ikonou Zvěstování

Někdy před polovinou XIV. století evokoval na Západě převor cisterciáckého kláštera v Châlis, normanský básník Guillaume de Digueville ve spise Les Pélerinages de la vie humaine, de l'âme et de Jésus Christ, sugestivní vizi Ráje, v jejímž vrcholu přisoudil Svaté Trojici tři barvy: zlatou (božské znamení Otce), červenou (Synovu krev prolitou za lidstvo) a zelenou (naději vyvěrající z Ducha svatého). V tom všem shledával převážně „mužské" atributy: Trojjediný Bůh byl básníkovi Svrchovaným Vladařem, Pantokratorem. Do této „barevné škály" mu však stále chyběl jeden vyvažující prvek, horizontála lidské lásky svazující zemi (hněď) s nebesy (modř), tedy prvek ryzí ženskosti: vize ženy-matky ze země zrozené a nebeskými hvězdami oděné, prostřednice milosti, doplňující energii vládnoucího Boha bezbřehou ženskou oddaností, všeodpouštějící shovívavostí, naprostým sebeodevzdáním a pokorou. Kdekoli se ze života křesťanského společenství začne vytrácet tento druhý pól, rys měkkosti a náruče, která zůstává trvale otevřena, mění se spekulace o Trojici v čirou abstrakci. Klíč, otevírající našemu výlučně lidskému pohledu bránu Boží Slitovnosti, nalézalo křesťanství od počátku v Matce Spasitele, Bohorodičce. A bylo to právě křesťanství Východu, kde úcta k Bohorodičce dozrála do plnosti a byla beze zbytku zaměřena k Synu (Západ ji nejednou od Syna odloučil a učinil z ní svébytný kultovní objekt – tím ji vlastně do značné míry připodobnil pohanským bohyním). V důsledně christocentrické teologii východní ortodoxie nepřestala Bohorodička zaujímat přesně to místo, které ji vskutku náleželo: k jejímu početí (na rozdíl od římského dogmatu) nedošlo bez závislosti na prvotní vině lidstva, dokonce i zesnula jako všichni ostatní smrtelníci – a přece se jí dostalo v bohoslužbě výsadního postavení, k němuž dosud nedospěla žádná z žen. Provždy zůstala Theotokos – Bohorodičkou, přimlouvající se za prosebníky u svého Syna (Jan 2, 1-11). Sama sebe považovala za poslední a bezvýznamnou: proto byla povznesena do nebeské slávy (Lk 1, 48-49) a příslib theósis, daný všem věrným, v ní nalezl své potvrzení. Byla „ničím" a stala se téměř „vším". Pokud lidé stejně dokážou všeho se zříci a všechno odevzdat Hospodinu, stanou se z nich spoluúčastníci Božího díla, pomocníci, synergoi, diakonoi, „přidavači" na stavbě duchovního chrámu. Jestliže by však při jeho budování příliš uplatňovali svou „mužskou vůli" a kladli na sebe kameny chrámu pro vlastní slávu, výsledek by už nebyl chrámem, nýbrž novou babylonskou věží (Gn 11, 4-9) a přestali by si rozumět. Co tedy každý z nás potřebuje, je: setřást kus svého „mužského" sebevědomí a naučit se od Bohorodičky něčemu z její bezvýhradné „ženské" odevzdanosti ve víře.

Kde nestačí lidská slova, tam o Boží Matce mohou svědčit linie a barvy jejích obrazů. Všechny hlavní ikonografické typy Bohorodice s Dítětem (Platytera, Hodégetria, Glykofilúsa, Deomené, Oranta, Eleúsa, Kecharitomené, Galaktotrofúsa atd.) byly postupně přeneseny z Východu na Západ a staly se i tam, zejména po celý středověk, rozhodujícími vzory mariánského obrazu. Leckdy se tam nejvyšší úctě těšily právě ikony dovezené z Východu nebo jimi bezprostředně inspirované (např. Čenstochovská Hodégetria a mnohé jiné).

Své plné ženství jako svébytný „pasivní" princip lidské psychiky ve vztahu k Bohu manifestovala ve chvíli andělského Zvěstování: tehdy sama, ze svého vlastního rozhodnutí, po svobodném uvážení se dala prostoupit Boží milostí. Doslova se v ní „rozpustila". Dobrovolně se vzdala své jedinečnosti, své individuality. Vzdala se sebe samé, aby Bohu umožnila vstoupit skrze ni do materiálního světa, prozářit náš vesmír Jeho přítomností, zduchovnit jej a připravit pro Boží Království. „STANIŽ SE MI PODLE SLOVA TVÉHO" (Lk 1, 38). Od té chvíle je Maria „kecharitomé", naplněna milostí, prostoupena Božstvím, abychom prostřednictvím jejího svobodného odevzdání se Bohu získali i my naději a možnost „stát se božskými". Proces zbožštění světa započal právě v tom okamžiku.

Ne nadarmo v horní části „carských bran" mnoha ikonostasů, které našim očím otvírají průhled do posvátného oltářního prostoru, je zobrazen právě tento výjev, Euangelismos, Blagověščénije. Zároveň nás od 5. až 6. století upomíná na jeden z významných svátků Dódekaortonu (25. března).

Obsahem svátku je především připomenuté vyprávění kanonického evangelia Lukášova (1, 26-38), ale také texty některých apokryfů, jako například evangelií Pseudo-Jakubova (11, 1-3) a Pseudo-Matoušova (9). Výtvarný prototyp Zvěstování se objevuje už v katakombách, kde je Boží posel ještě zpodoben toliko jako člověk. Teprve podstatně později se u něho objevují křídla, jimiž se připodobnil antickým postavám řecké Niké. Ve dvorských vyobrazeních z období střední Byzance se Bohorodička mění v trůnící panovnici – i tento typ se po delší čas uplatnil rovněž na Západě (Vyšebrodský cyklus atd.) Vladařka sedí často na carském stolci, ve vlasech má perly, na nohou purpurové střevíce. Pseudo-Jakubovo evangelium také vypráví, že v čase, kdy budoucí Bohorodička byla vychovávána v jeruzalémském chrámě, rozhodla rada kněží: „Vytvořme pro Hospodinův chrám novou oponu" (Parochet, viz Ex 26, 31-33). Velekněz prý zavolal Marii a uložil jí „příst pravé nachové nitě" (9, 4). Jakmile započala práci, zjevil se jí anděl. Proto na řadě byzantských ikon přede vyvolená dívka purpurovou vlnu pro parochet. Chrámová opona má hluboký mystický význam (symbolizuje bezprostřední kontakt s Hospodinem a sama příze upomíná na nit, navazující spojení nebe se zemí) a zrovna při této práci se dívka dověděla o svém příštím údělu. Pseudo-Jakub dodává: „A když upředla nach, donesla jej veleknězi a velekněz jí požehnal, řka: Maria, Bůh Hospodin zvěčnil tvé jméno a ty budeš požehnána po všechny věky věků" (Jak 9, 18).

Mimořádné úrovně dosahuje cařihradská či dokonce srbská procesní ikona z chrámu sv. Klimenta v Ochridu, vytvořená neznámým ikonopiscem na počátku 14. století, která je nyní součástí makedonských státních sbírek ve Skoplji. Třebaže ideálem pravoslavné ikony je statická nehybnost, zde nezvykle prudké gesto Božího posla, energické rozkročení nohou, pootočení jeho postavy a ruka napřažená k Marii naznačují pohyb: je to závan Božího Ducha, náhlý vpád do dívčina života, který ji naprosto nečekaně překvapil. Přesto je připravena: váhá jen chvilku, aby vzápětí tím svobodněji přikývla a vyslovila své ano. Od onoho okamžiku „Slovo se stalo tělem".

Pozdější ikony Zvěstování se vracejí k vyjádření dívčiny skromnosti. Třebaže i ony nadále zachovávají trůn a k němu vedoucí stupně, o něco více akcentují její pokoru: na mnohých je hlava Josefovy snoubenky skromně skloněna, někdy dokonce až příliš (její sklon je často souběžný s horizontálou chrámové klenby).

Tímto pokorným skloněním, bezvýhradným podrobením se Boží vůli stal se svět schopným přijmout milost naděje a víry.

PhDr. O. A. Kukla

Jedním ze základních prvků učení Kristova, jednou z nejpodstatnějších složek celkového vývoje lidského ducha a současně i nejúčinnějším prostředkem boje se zlem je odpuštění.

Ještě ve Starém zákoně dominovalo heslo „oko za oko, zub za zub" a lidské hříchy odpouštěl vlastně jen sám Hospodin, který praví (V. Mojž. , 32, 35-36): „Má jest pomsta i odplata a Pán bude soudit lid svůj." Jedním z mála příkladů lidského odpuštění je Josef, vladař egyptský, který odpustil svým bratřím jejich zločin vůči sobě. Ve XX. st. se pak dosud vyskytuje u některých národů krevní msta, jíž za oběť přišlo mnoho životů nazmar, právě tak, jako v době soubojů, kdy urážka mohla být smyta jen krví a smrtí. Dodnes mnozí pokládají odpuštění za slabost a zbabělost. Podle nich člověk, který podlehl nutkání hněvu nebo touze po pomstě, byť i slovní, musí vynaložit k uskutečnění těchto tužeb určitou odvahu a energii, což jako nějaké hrdinství právě těmto lidem imponuje. Sami se totiž nemohou povznést nad svou nižší přirozenost. Tak je tomu z hlediska hmoty.

Avšak z hlediska ducha, kde je naším vzorem sám Ježíš Kristus, jsme od začátku Nového zákona nabádáni a vedeni k odpuštění. Již v modlitbě Páně (Mat. 6, 12): „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme vinníkům našim" a hned dále: „Neboť odpustíte-li vy lidem poklesky jejich, odpustí i vám Otec váš nebeský. Jestliže neodpustíte, nebude odpuštěno ani vám." Ilustrací k těmto slovům je podobenství o zlém služebníkovi, jemuž pán odpustil jeho veliký dluh. Služebník však svému dlužníkovi nechtěl slevit ani haléř. Za to byl pánem uvržen do žaláře, pokud sám nezaplatí svůj dluh. (Mat. 18, 23-35) V téže kapitole je Kristova odpověď na Petrovu otázku, kolikrát máme odpouštět bratrovi, zda sedmkrát. „Sedmdesátkrát sedmkrát." To znamená nesčíslněkrát, stále a při každé příležitosti. Avšak kulminačním bodem v otázce odpuštění jsou slova našeho Spasitele, když umíral na kříži: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí." (Luk. 23, 34) Tak prosil syn Boží za ty, kteří ve své sobecké nepříčetnosti, v pekelné zlobě a v touze po úplném zničení této ztělesněné Lásky, způsobili mu tolik tělesného i duševního utrpení. Byly to samé do nebe volající křivdy a urážky, avšak Ježíše Krista se nedotkly. Byl nad nimi, neboť si byl vědom toho, co se děje. Litoval lidi, prosil za ně svého Otce, čili jim odpustil.

Obraťme se nyní ke všednímu životu, kde jsou lidské vztahy tak rozličné a složité. Největším problémem je přimět k odpuštění člověka egocentrického a egoistického, který je ve svých myšlenkách zaměřen výhradně na svou vlastní osobu. Současně bývá až chorobně přecitlivělý, neboť je přesvědčen, že všichni lidé jsou k němu málo pozorní, podceňují ho a urážejí. Ani žertům nerozumí. Proto tito lidé neumějí odpouštět, většinou ani nevědí, co to je. Zlobu a nevraživost proti ostatním stále nosí v sobě, každému o tom vypravují a tak se stávají trvalými nositeli dalšího zla. Avšak podle zákonitosti – co zaseješ, to sklízíš – uvalují na sebe hněv Boží, který se dříve nebo později projeví v různých poruchách jejich zdraví.

Je pochopitelné, že každého zabolí i pobouří vmetená mu do tváře nespravedlivá, zlomyslná a lživá slova urážky, která vyburcuje naše nižší „já" v náš duchovní neprospěch. V čem je tedy problém odpuštění? Je-li naše snaha aspoň částečně obrácena k tomu, aby naše srdce bylo co nejméně zatěžováno zlem, tu se budeme snažit co nejrychleji získat v duši klid a mír. Je nutno silou vůle udržet bouřlivý proud pomstychtivých myšlenek. Psychologicky nám k tomu dopomůže charakteristika původce našeho utrpení a tu zjistíme, že je to omezený, bezohledný a bezcitný sobec a že je tedy vlastně politování hodný. Jakmile si toto uvědomíme, tu nás pocit lítosti náhle vynese nad našeho protivníka i nad celou záležitost. Vždyť v některých podnicích mají na pracovišti viset transparenty podobného znění: „Nebudu se přece rozčilovat a kazit si zdraví pro omezenost toho druhého." Vzniklo-li nedorozumění, tu rychle uvedeme celou věc do pořádku. Ostří nože je tím ulomeno a v duši nastane kýžené uklidnění. Toto uklidnění je totiž v problematice odpuštění tím nejdůležitějším prvkem, neboť naše vyšší „já" může vstoupit a dále působit pouze v uklidněném a vyrovnaném nitru každého z nás. Dobrý strážce, který bdí nad svým srdcem, někdy uzná, že v ostrých slovech protivníka byla část pravdy, a proto se vynasnaží chybu napravit ve prospěch odpuštění. Shrneme-li oba případy, uvidíme, že to byla analýza, která zmírněním urážky přispěla k určitému odpuštění: pochopit – znamená – odpustit. Avšak to ještě není úplné a dokonalé odpuštění. To je teprve jeho první stupeň.

Skutečné a zdokonalené odpuštění nastane až tehdy, jakmile v duši škrtneme a celý konflikt anulujeme úplným zapomenutím a nikdy nikomu o tom nebudeme vypravovat, zvlášť ne protivníkovi. Jedině se může takový incident uvést jako příklad kladné a konstruktivní zkušenosti v procesu odpuštění, ale i to, až nastane v duši úplný klid. Mlčením totiž potíráme podstatu zla, které tím ani nerozšiřujeme, ani nerozmnožujeme, nýbrž tím ničíme jeho poslední záchvěvy. Ovšem tato část v myšlenkovém řetězu odpuštění vyžaduje velikého sebezapření. Současně vzniká blahý pocit úlevy, jako by nám se srdce spadl těžký kámen, a teprve tehdy si uvědomíme, pod jakou tíhou úpěla naše duše. Kdo nedovede odpouštět, musí se tomu bezpodmínečně naučit, jinak by to byla jeho životní chyba. Odpustit a zapomenout – znamená – život a duchovní růst. Neodpustit, nezapomenout a trvale nosit v sobě zlo – znamená – smrt duchovní.

Odpuštěním, t. j. zbavením se zla ve své duši, ještě nikdo neztratil na své autoritě a důstojnosti, ani se tím nevydával v nebezpečí dalších urážek, jak si to mnozí lidé myslí.

Konečně význam odpuštění v procesu boje se zlem spočívá i v tom, že se smíříme s protivníkem. Buď zjistíme, že to bylo nedorozumění, pak věc vysvětlíme. Jindy podle rčení „moudřejší ustoupí" nebo „odpusťme si, co jsme si" současně se samozřejmou omluvou protivníka úplně odzbrojíme. Ten bývá zpočátku zmaten nabízenou mu pravicí k smíření, ale – až na nepatrné výjimky – rád se chápe podávané ruky, stydí se za svůj čin a rád se smíří. Tím bylo odstraněno obapolné zlo. K témuž nám často dopomůže i upřímná modlitba za našeho protivníka a za osvícení jeho duše, jak nám to radí náš Spasitel.

Ve zvlášť těžkých případech, kdy protivník zarputile stojí na svém stanovisku a my ve své bezradnosti a bezmocnosti nemůžeme se s ním dohodnout, tu si vzpomeňte na Hospodinův slib (má je pomsta a odplata). A pak velice soustředěně a s plnou, až dětskou důvěrou přivolejme samého Boha za svědka i za soudce naší pře. Předáním celé záležitosti „na Boží soud" (Kozina a Lomikar) a s nezlomnou vírou v Jeho spravedlnost jakoby se zapečetilo naše spojenectví se samým Tvůrcem. Je to jedinečná blesková modlitba, která svou vypjatou koncentrací rozumu i srdce proráží nebesa. Nato se v celé duši rozhostí klid a mír. Většinou je pak odplata Boží přísnější a horší, než bychom si to mohli představit.

Dosud byly uvedeny aktivní procesy odpuštění. Existují však i pasivní, kdy hněv, vzniklý urážkou, se po čase zmírní až pomalu vyprchá. U někoho to trvá déle, u někoho rychleji. Při našem vnitřním úsilí se intenzita i trvání hněvu zkracuje. Časem lze touto vnitřní prací dosáhnout takového stupně, že člověk, který zná správný postup myšlenkový, stane se nezranitelným. Zlo se pak vrátí na toho, kdo je vyslal.

Nepřišli jsme na svět proto, abychom páchali nové zlo a zlo potírali opět zlem, ale abychom se naučili dostávat se nad, nebo přenášet se přes učiněné nám křivdy. Abychom se naučili je odpouštět a tím udržovali svou duši v trvalém stavu klidu a hlavně ve stavu milosti Boží.

Nejdokonalejším vzorem tohoto tajemství je nám sám Ježíš Kristus.

(Ukázka z knihy MUDr. Ctibora Bezděka „O podstatě zla a boji se zlem", jejíž výtisk připravujeme. Redakce)

Slova vladyky metropolity Doroteje, která mi napsal 23. 12. 1999, týden před svou smrtí, považuji za jeho odkaz nám všem pravoslavným křesťanům:

„Naše duše jsou zarmouceny strádáním nevinného, mírumilovného obyvatelstva Jugoslávie a prosíme v modlitbách k Hospodinu: Ať se obměkčí krutá srdce nepřátel, kteří bez smilování prolévají krev těch, kteří nečinili zla krutým nepřátelům. Pane Bože, pomoz strádajícímu obyvatelstvu, utiš zběsilá krutostí srdce nepřátel."

c c c

A. Matrenczyková píše v č. 11/99 Przegladu Prawoslawného o zničených chrámech v Kosovu.

Bez ohledu na přítomnost 35 tisíc vojáků KFOR pokračuje systematické ničení pravoslavných chrámů v Kosovu. Stále se prodlužuje seznam spálených, rozstřílených a zničených chrámů. 17. září Kosovská eparchie publikovala přehled zničených chrámů s obšírnou fotografickou dokumentací. Seznam má 52 položky a není úplný.

Podle dalších informací bylo znesvěceno a zničeno dalších 20 chrámů. Aby byl získán úplný obraz zničení, musely by být začleněny i ty chrámy, které se staly obětí albánských extrémistů ještě před vstupem sil KFOR mezi 12. a 22. červnem 1999.

Biskup Prizrenu žádal mezinárodní voj. síly o lepší ochranu kultovních míst a srbského obyvatelstva, které ještě zůstalo v Kosovu.

Patriarcha Pavle se obrátil se vzrušující výzvou ke křesťanské komunitě a k civilizovanému světu: „V roce velkého křesťanského výročí, kdy již není válka a mezinárodní instituce zaručují mír, naše chrámy jsou dále ničeny. Kosovo nedosáhne míru a spravedlnosti, pokud budou převládat revanšistické nálady a duch roztržky. Zlo není možno vyléčit jiným zlem."

Žádal o zákrok mezinárodních sil, které by zamezily znesvěcování a ničení pravoslavných chrámů, a prosil umírněné kosovské Albánce, aby se postavili proti všem zvráceným činům.

Koncem června byly založeny požáry v chrámech v Bjelo Polje u Peče a v Samodreža u Vučitrnu. Chrám sv. Eliáše u Djakovici byl znesvěcen a vyhozen do vzduchu. Byly spáleny chrámy sv. Uroša v Uroševci, sv. Jana Křtitele v Pečka Banja a chrám sv. Trojice v městě Veliká Reka, který byl dostavěn v r. 1998, a chrámy v Naklo u Peče, v Petrovce u Kosovské Kamenice. Byl zbourán monastýr sv. Trojice ze XIV. stol. v Musutište u Suva Reka a také ve stejné obci chrám Zesnutí Nejsvětější Panny Marie z r. 1315. V Suva Reka byl zničen chrám svatých Petra a Pavla z roku 1938. Stejný osud potkal chrám sv. Mikuláše ve vesnici Slovinje u Lipjanu z XVI. stol. a chrám v Dolac u Klina z r. 1620.

V červenci byly vyhozeny do vzduchu monastýr sv. Marka z r. 1467 v Koriša u Prizrenu, chrámy v Klině, Kijevě, Siga, Grmovo, Nerodimlje, Smac a Grebenik, Gornja Srbica a církev sv. Paraskěvy u Vitina, chrám sv. Paraskěvy v Drsnik u Peče, ve kterém byly fresky ze XVI. stol. A v chrámech v Pogorce u Vitina a Pomazatin u Prištiny byly založeny požáry. Chrám v Djurakovacu u Peče, který byl postaven před 2 roky, byl znesvěcen stejně jako kaple na pravoslavném hřbitově v Mitrovici a chrámy v Osojane i Krušově u Peče, Novake a Ljubizda u Prizrenu. V noci 23. července byl vyhozen do vzduchu chrám sv. Trojice v Djakovica. Jeho stavba byla dokončena před rokem. Chrám byl postaven na stejném místě, kde ke konci 2. světové války byl komunisty zničen jiný chrám. 1. srpna v noci došlo k výbuchu dynamitu v chrámu Vykupitele v Prištině. Stavba chrámu nebyla ještě dokončena. Výbuch nezpůsobil velkou škodu jenom proto, že britští vojáci, kteří se tam okamžitě dostavili, zneškodnili dalších 6 nevybuchlých náloží.

Administrátor OSN pro Kosovo Bernard Kouchner odsoudil tento útok slovy: „Myslím, že jsou lidé, kteří chtějí zničit symbolickým způsobem pravoslavné chrámy. Takové činy nejsou akceptovatelné."

19. srpna kolem 2. h. v noci agresoři hodili 2 granáty a 2 zápalné láhve na pravoslavný chrám v Dakovice v západní části Kosova. Přítomnost italských vojáků KFOR znemožnila ukončení akce. 27. srpna byl podniknut útok na srbskou farmu 200 metrů od monastýru v Pracanice pocházejícího z XIV. stol. , který je veden v seznamu památek UNESCO. Monastýr v Peči, historické dílo srbského patriarchátu, byl 4. září cílem útoku raketové palby. Palba nebyla přesná, ale způsobila mnoho škod v okolí kláštera.

Chrám monastýru svatých Kosmy a Damiana v Zlociště byl úplně zničen. Ve svatyni byly velmi cenné fresky. Mniši museli odejít z kláštera již v červnu. Přes sliby mezinárodních sil klášter nebyl chráněn vojáky KFOR.

Nepřetržitě dochází k vraždám Srbů. Od 2. června do 22. srpna, podle seznamu eparchie v Prizrenu, zahynulo 265 civilních osob. Dalších několik set je nezvěstných. Do listopadu 1999 nebyl znám osud dvou mnichů, o. Hilariona Lukiče a o. Stefana Purica, kteří byli uneseni v Prizrenu a u Klina.

Mniškám z monastýru v Peči je stále vyhrožováno a před klášterem neustále dochází k provokacím. Albánci vytloukají okna kameny. Spálili dům, který patřil monastýru v Deviči. Mnišky tam žijí jako v opevněném táboře pod ochranou francouzských vojáků a jsou odkázány na pomoc zvnějšku, protože členové UCK jim ukradli všechny zemědělské stroje. MUDr. J. Karpowicz

Syndesmos
Sekularizace jako výzva

V rámci XVI. valného shromáždění SYNDESMOSu ve Finsku letos v létě se sešlo několik pracovních skupin, zabývajících se různými aspekty života církve v současnosti. Sám jsem měl možnost účastnit se jako zapisovatel práce skupiny zabývající se otázkou sekularizace, která nepochybně stojí před naší církví i před každým křesťanem v naší zemi. Protože mě diskuse zaujala, dovoluji si její podstatnou část předložit posluchačům H. P.

Po představení moderátorů a členů pracovní skupiny, kteří se v ní sešli ze všech končin světa od Austrálie, přes Evropu až po Afriku a Ameriku, následovala prezentace otce Haeikkiho Huttunena, která zahrnovala vysvětlení významu slova sekularizace – zesvětštění v historii a dnes. Zvláštní pozornost byla věnována procesu sekularizace z křesťanské perspektivy v historickém vývoji od humanismu a renesance, přes Francouzskou revoluci, až po sekularizaci církevního vlastnictví v 18. a 19. století. O. Haikki Huttunen připomněl, že vysvětlováním pojmu sekularizace se v našem století zabývali významní historici náboženství. Mircea Eliade například v návaznosti na proces sekularizace tvrdil, že křesťanství nemůže být v konfrontaci se sekularizací chápáno jako pouhé náboženství, ale spíše jako konec náboženství a naplnění historického zpřítomnění Krista ve světě a v čase.

V následující diskusi účastníci z různých zemí vysvětlovali, jak oni sami chápou sekularizaci a připomenuli některé další definice. Několika účastníky, kteří museli odejít z jižního Turecka a žijí teď v USA, bylo vyjádřeno přesvědčení, že sekularismus může být také chápán pozitivně, totiž jako výzva a možnost pro život v opravdovém křesťanství, možnost žít svůj osobní život v Kristu a s Kristem, bez zavádějících představ o národní tradici, která se bohužel pro některé lidi může stát náhražkou za živou osobní víru.

Jedna účastnice diskuse vyjádřila naopak přesvědčení, že sekularizace je pouze negativní proces, proti kterému se musíme rázně postavit. Bylo připomenuto, že naše vzdorování sekularismu má být však vždy založeno na překonávání zla dobrem.

Byl vznesen dotaz, zda a se kterými formami a koncepty sekulárního a sekularismu se můžeme setkat ve Starém a Novém Zákoně. Výzkum v této oblasti by byl vysoce ceněn, protože nám zjevně chybí hlubší znalost toho, jak se se sekularismem vypořádávali naši předchůdci.

Jako protipól sekulárního státu byla připomenuta existence tzv. náboženského státu a byl uveden příklad Jeho Blaženstva arcibiskupa Makáriose, který na Kypru spojoval nejvyšší církevní a státnické funkce. Bylo poukázáno na fakt, že vnější formy neznamenají nutně hlubokou náboženskost a naopak. V návaznosti na výše uvedené bylo zdůrazněno, že moderní sekularizovaný stát je často chápán jako opak náboženského, či teokratického státu a vede lidi k privatizaci jejich víry a náboženství. V konečném důsledku pak mnozí ani nedostanou možnost porozumět základním náboženským pojmům, jakými jsou duchovní život, hřích a spása.

Toto pak může vést k takzvaným antropologickým katastrofám, které jsou zmiňovány soudobými ruskými filozofy. Zde pak dochází díky nepoznání duchovního horizontu k totálnímu pádu člověka a lidského společenství...

Po teoretických diskuzích prvního dne následovaly rekapitulace osobních zkušeností a setkání se s procesem sekularizace a moderátorem pracovní skupiny byla vznesena otázka, zda a jak daleko můžeme sekularizaci čelit.

Mimo jiné bylo jedním z přítomných řečeno, že sekulární nemusí nutně znamenat bezbožný. Značná část následující diskuse pak byla věnována problému vzdálení se společnosti a kultury od církve a problému odcizení se lidí navzájem. Není divu, že sekulární je pak viděno jako pravý opak náboženského. Bylo připomenuto, že tento rozdělující západní koncept je velmi odlišný od holistického a syntetického přístupu pravoslavné církve, který nerozděluje život společnosti a život jedince na náboženskou a sekulární sféru, ale vede společnost i jednotlivce ke vnitřní jednotě.

V návaznosti na problém odcizení mladí účastníci vyjádřili své překvapení nad tím, jak málo času a úsilí je na různých církevních setkáních zasvěceno skutečným problémům, totiž těm, kterým lidé stojí tváří v tvář dnes a denně. Bylo také připomenuto, že falešná náboženskost, která nahrazuje Krista a podstatu naší víry symboly a pověrami, může nakonec vést k sekularizaci našich životů a také k totální ztrátě schopnosti najít a vhodně pojmenovat současná témata. Falešnou „náboženskostí" pak můžeme ztratit mnohé.

Po bouřlivé diskusi, která následovala, bylo konstatováno, že zobrazení a symboly používané v naší církvi musí být předem vhodně přeloženy a vysvětleny našim vrstevníkům a nemohou mít a nemají svůj smysl samy v sobě – jsou jenom pomůckou, poukazem na duchovní život, který má prostupovat naše veškeré konání a o který má jít především. Základní otázkou přece zůstává jak žít a svědčit o Kristu ve světě takovém, jaký je a jak si nevytvářet svět, či dokonce několik světů podle vlastních falešných představ. Neměli bychom se tak obávat změn, když jasně vidíme, že některá tzv. hluboce zakořeněná tradice s malým „t" bohužel v naší církvi vede ke ztrátě perspektivy duchovního života a spásy pro mnoho lidí. Nebojme se připomenout si apoštolskou výzvu „Tak, aby nikdo nebyl ztracen".

V další diskusi byla zmíněna jména a příklady významných osobností a svatých církve, kteří byli schopni ve své době promluvit jazykem vhodným pro jejich současníky a přivést mnohé – Sv. Jan Zlatoústý, Sv. Nil Sorskij, Sv. Biskup Gorazd II., Matka Marie Skobcová, současný patriarcha srbský Pavle a další.

V diskusi pak bylo několikrát připomenuto, že jasné rozlišování je velmi potřebné a že právě to je pro nás jako křesťany nikdy nekončící úkol. Jsme totiž vyzváni odpovídat na realitu naší doby a ne žít v jakýchsi falešných představách o zidealizované historii. V návaznosti na uvedené byla řeckým teologem citována část listu apoštolského otce z prvního století křesťanství. List promlouvá jasnou řečí i k nám, křesťanům, kterým je dáno žít v sekularizované společnosti začátku 3. tisíciletí:

„Neboť křesťané se ani místem, ani jazykem, ani způsobem života neliší od ostatních lidí. Nežijí totiž ve svých vlastních městech, ani neužívají nějaké zvláštní řeči, ani nežijí jinak nápadným životem. Toto učení nebylo vynalezeno z něčího nápadu, z přemýšlení všetečných a zvědavých lidí, a křesťané se vůbec nedávají vést lidskými naukami, jako někteří jiní. Ale žijí ve městech řeckých i barbarských, každý podle svého údělu, řídí se místními způsoby v oblékání i obživě a vůbec způsobu života, a přece se jejich život vyznačuje podivuhodným a všem nepochopitelným rysem. Žijí ve svém domově, ale jako cizí; všechno mají společné s ostatními jako občané a všechno snášejí jako cizinci; každá cizina je jim vlastní a každá vlast cizinou. Žení se jako všichni a mají děti, ale neodhazují novorozence. Mají společný stůl, ne však lůžko. Jsou v těle, ale nežijí podle těla. Přebývají na zemi, ale občanství mají v nebi. Zachovávají vydané zákony, ale svým životem zákony překonávají. Všechny milují a všichni je pronásledují. Ač neznámí, jsou odsuzováni, ač zabíjeni, jsou vzkříšeni. Ač žebrají, mnohé obohacují, ve všem mají nouzi a všeho mají nadbytek. Jsou uráženi a v urážkách jsou slaveni; ač pomlouváni, přece jsou ospravedlněni. Ač proklínáni, sami dobrořečí, ponižováni, a přece se jim dostává cti. Ač dobře činí, jsou trestáni jako zlí, a když jsou trestáni, radují se, protože budou vzkříšeni. Jedni proti nim válčí jako proti cizímu plemeni a druzí je pronásledují, ale důvod k nepřátelství žádný nemají.

Prostě řečeno, čím je v těle duše, tím jsou ve světě křesťané. Duše je rozptýlena po všech částech těla a křesťané po všech městech světa. Duše přebývá v těle, ale není z těla, a křesťané přebývají ve světě, ale nejsou ze světa. Neviditelná duše je zajata ve viditelném těle, a křesťany je sice vidět, protože jsou ve světě, ale jejich zbožnost zůstává neviditelná. Tělo nenávidí duši a válčí proti ní, ač mu neublížila, protože brání užívat rozkoší, a i svět nenávidí křesťany, ač mu neublížili, protože odpírají rozkoším. Duše miluje nenávidící tělo i údy, a křesťané milují ty, kdo je nenávidí. Duše je držena v těle, ale sama udržuje tělo naživu, a křesťané jsou drženi ve světě jako zajatci, ale sami udržují svět. Nesmrtelná duše pobývá ve smrtelném stánku a křesťané putují mezi porušitelnými věcmi, očekávajíce neporušitelnost v nebesích. Skrovné jídlo a pití prospívá duši a pronásledovaných křesťanů den ze dne přibývá. Na toto místo je postavil Bůh a není tedy dovoleno, aby se z něho chtěli vyprostit."

V poslední části diskuse bylo připomenuto, že sekularismus postupuje i proto, že křesťanství mnohokrát ve vztahu ke konkrétnímu člověku zradilo samo sebe. Na druhé straně zde je oprávněný strach, že ztratíme něco z plnosti víry, kterou jsme z milosti Boží obdrželi. Tento strach by nám však neměl nikdy bránit v přístupu k lidem a v rozhovoru se společností.

Bylo zdůrazněno, že modlitba za dar správného rozlišování a za získání daru Svatého Ducha se jeví jako základ pro pravdivé svědectví v současném světě. Musíme také skromně přijmout, že na mnoho otázek a osobní konflikty, kterými lidé dnes procházejí, neexistují jednoduché odpovědi a že právě v těchto situacích a konfliktech se máme s modlitbou obracet k Bohu – jak nám to připomínal již sv. Izák Syrský v 6. století.

Jsme totiž vyzváni žít v sekularizovaném světě, ale máme žít s Bohem a být náboženští. Ne být přetvářeni světem, ale přetvářet svět.

Všemi přítomnými bylo pociťováno, že pracovní skupina zabývající se sekularizací na XVI. valném shromáždění SYNDESMOSU dokázala otevřít diskusi na téma, které je pro naší církev všude ve světě velmi důležité. V závěru bylo vyjádřeno přání, aby celosvětová pravoslavná organizace SYNDESMOS umožnila více výměn názorů k diskutovanému problému. Roman Juriga

Beseda pravoslavné mládeže
Prosba za podporu a dík za ni

Důstojní otcové, milí bratři a sestry!
Obracíme se na Vás s prosbou o podporu naší pravoslavné mládeže. 15. únor je mezinárodně vyhlášeným dnem pravoslavné mládeže a právě při této příležitosti Vás chceme požádat o příspěvek pro naši mládež.

I v ostatních pravoslavných církvích se vyhlašuje jednou ročně sbírka z jedné svaté liturgie a ta se věnuje mládeži. Proto i my doufáme, že nám naše církevní obce pomohou.

Důstojní otcové, prosíme Vás, zmiňte se o pravoslavné mládeži při liturgickém kázání, aby nám věřící svými příspěvky mohli pomoci.

Naše mládež organizované v BPM pořádá v Čechách spoustu poutí a vyvíjí další aktivity. Je zároveň členem mezinárodní organizace Syndesmos, kde své členství musí platit. A právě zde se nám finance nedostávají.

Zároveň Vám oznamujeme, že valné shromáždění BPM proběhlo počátkem března v Mostě. Prosíme Vás, duchovní otcové, abyste oslovili mládež ve svých obcích, aby mladí měli možnost se o nás dozvědět a přihlásit se do BPM. Pro bližší informace o členství a aktivitách BPM se obraťte na bratra Dejana Randjeloviče, P. O. BOX 176, 360 20 Karlovy Vary, tel. 0602 12 75 66.

Těšíme se na Vaši spolupráci a pomoc BPM a předem děkujeme.

Příspěvky ze sbírky, prosím, zasílejte na adresu pokladníka BPM:

sestra Andrea Kubásková

Pravoslavný monastýr 159

783 23 Vilémov u Litovle

S přáním všeho dobrého

za vedení BPM

Dejan Randjelovič

Beseda pravoslavné mládeže děkuje za finanční pomoc,
kterou dostala od věřících.

V měsíci únoru nám pomohli:

Boris Vladimirovič KOČEROV – Karlovy Vary – 300 USD

Milutin PERIČ – Karlovy Vary – 2000 Kč

Nechť Hospodin sešle svoji Boží milost na naše dárce.
Přejeme jim mnohá a požehnaná léta!

Dejan Randjelovič, prezident BPM

Karlovy Vary

Sv. Ignác Bohonosec

Sv. Ignác působil na začátku 2. století jako biskup v Antiochii. Neznáme ani přesná data ohraničující pozemský život tohoto světce, ani jeho původ. Všeobecně se má za to, že sv. Ignác přijal křesťanství až v dospělosti a slova sv. apoštola Pavla (1 Kor 15,6 – 10) používá pro svůj dřívější postoj ke křesťanské víře. Podle církevní tradice byl sv. Ignác v pořadí druhý z antiochijských biskupů po prvním Evodiovi. Jednota nepanuje ani v otázce, čí byl sv. Ignác učedníkem. Eusebius jej považoval za žáka sv. evangelisty Jana, Řehoř Veliký za
učedníka sv. apoštola Petra. Podle Apoštolských konstitucí byl sv. Ignác ustanoven biskupem sv. apoštolem Pavlem, ale sv. Jan Zlatoústý ve své homilii tvrdí, že sv. Ignác byl ustanoven sv. apoštolem Petrem. Historicky lépe je podložena část Ignácova života bezprostředně předcházející jeho mučednické smrti. Zatčen a odsouzen k smrti, jak se dovídáme u Eusebia, byl sv. Ignác za vlády římského císaře Trajána (98 – 117). Přesný letopočet neznáme ani tady, ale nejpravděpodobněji se tak stalo za trestné výpravy Římanů proti Parthům, tj. roku 113/114. Spolu s ním byli zatčeni ještě další dva duchovní, Sozimus a Rufus. Svou pozemskou pouť zakončil sv. Ignác v Římě, kde byl v aréně roztrhán dravou zvěří.

Během své deportace do Říma napsal sv. Ignác 7 listů. První čtyři listy napsal ve Smyrně a byly určeny církvím v Efezu, Magnesii, Tralles a Římě. Při své další zastávce v Troas pak napsal zbývající tři listy: Smyrenským, Filadelfským a Polykarpovi. Pod jménem sv. Ignáce pak vznikly ve 4. století další listy (např. list Panně Marii, do Tarzu, do Filip atd.), jde však o listy samozřejmě neautentické, vzniklé v heretických kruzích.

Autentičnost listů sv. Ignáce byla často napadána, a to zejména protestantskými vědci, protože učení o církevní hierarchii a sv. eucharistii, jak nám ji podává sv. Ignác, je v příkrém rozporu s protestantskou teologií.

Svátek sv. Ignáce Bohonosce slavíme 20. 12. (2. 1.)

Z Listu Efezanům

„Jak jen můžete, oslavujte Ježíše Krista. Ten oslaví vás a vy v dokonalé jednotě s biskupem a kněžstvem budete posvěcováni." (II/2)

„Kdo není uvnitř církve, připravuje se o Boží chléb. Má-li totiž takovou moc modlitba jednoho či dvou lidí, čím spíše modlitba biskupa s celou křesťanskou obcí. Kdo nepřichází do shromáždění, pohrdá jím a tím se již odsoudil... Snažme se tedy, abychom nejednali proti vůli biskupa a podřiďme se mu jako Bohu." (V/2,3)

„Je lépe mlčet a být křesťanem než mluvit a nebýt jím. Lepší je učit skutky, ne slovy." (XV/1)

Z listu Magnesijským

„Žádá čest Toho, který nás miluje, abyste biskupa poslouchali bez jakéhokoliv pokrytectví, protože nikdo nepodvádí jen biskupa viditelného, nýbrž i neviditelného. Myslím tím ne člověka, nýbrž Boha, jenž vidí skryté věci" (III/2)

„Nesmíte se křesťany pouze nazývat, nýbrž musíte jimi skutečně být" (IV/1)

„Jako Pán ani sám, ani skrze apoštoly neučinil nic bez Otce, jsa s ním zajedno, tak ani vy nic nedělejte bez biskupa a kněží. Společně se
modlete, společně proste, buďte jedné mysli a jedné naděje v lásce a svaté radosti, jíž je Ježíš Kristus, nad kterého není nic lepšího." (VII/1)

„Podřizujte se biskupovi i sobě vespolek, jako se podle těla Kristus podřídil Otci a apoštolové Kristu i Otci i Duchu. Buďte jedním tělem a jednou duši." (XIII/2)

Z Listu Trallesským

„Všichni nechť mají v úctě jáhny jako samého Ježíše Krista, biskupy jako příklad Otce a kněze jako Boží senát a poradní sbor apoštolů. Bez nich se církev nemůže nazývat církví." (III/1)

„Kdo je uvnitř církve, je čistý, kdo je mimo, není čistý. To znamená, že kdo něco dělá bez biskupa, kněží a jáhnů, ten nemá čisté svědomí." (VII/?)

Z Listu Římanům

„Je krásné zapadnout světu a jako slunce vyjít u Boha."

Křesťanství není dílem přemlouvání, ale dílem síly, kterou ukazuje, kdy ji svět nenávidí." (III/3)

Světské radosti ani království světa mi nic neprospějí. Pro mne je lepší v Kristu zemřít než vládnout nad celým světem." (VI/1)

„Netoužím po pokrmu záhuby, ani po rozkoších tohoto pozemského světa. Chci Boží chléb, tělo Ježíše Krista, toho z Davidova rodu. Za nápoj chci jeho krev, jeho nepomíjející lásku." (VII/3)

Z Listu Filadelfským

„Děti světla a pravdy, varujte se nejednoty a špatných nauk. Jako ovce jděte za svým pastýřem." (II/1)

„Kdo poslouchá toho, který vyvolává nejednotu, ten nepřijde do Božího království." (III/3)

„Slavte jednu eucharistii. Je jedno tělo našeho Pána Ježíše Krista a jeden kalich společenství jeho krve. Jeden je oltář a jeden celek tvoří biskup s kněžími a jáhny." (IV/1)

Z Listu Smyrenským

„Vím, že i po svém zmrtvýchvstání má Ježíš Kristus tělo, a věřím, že je má i teď." (III/1)

„Nikdo se nedej na bludnou cestu! I nebešťané, slavní andělé, knížata neviditelná i viditelná , neuvěří-li v Kristovu krev, budou odsouzeni. Kdo můžeš pochopit, pochop." (VI/1)

„Je dobré ctít Boha i biskupa. Kdo ctí biskupa, toho ctí i Bůh. Kdo něco dělá bez vědomí biskupa, ten slouží ďáblu." (IX/1)

Z Listu Polykarpovi

„Kde je hodně námahy, tam je i hojná odměna." (I/3)

„Miluješ-li dobré žáky, nemáš zásluhy. Spíše mírnosti se snaž naklonit si horší žáky. Ne každá rána se léčí týmž lékem. Na horkou hlavu dávej studené obklady." (II/1)

„Varuj se zaměstnání, která jsou pro křesťany nedůstojná. Spíše proti ním kaž. Mé sestry vybízej, aby milovaly Pána a manžely aby uspokojovaly tělesně i duchovně. Stejně i mé bratry vybízej ve jménu Ježíše Krista, aby milovali své manželky jako Kristus svou cír
kev. Může-li kdo zachovávat čistotu, ať při cti těla Pána se tím nechlubí. Chlubí-li se, zahynul. Schází na scestí, kdo se domnívá, že je více než biskup." (V/1-2)

„Poslouchejte biskupa, aby Bůh slyšel vás." (VI/1)

Křesťan nemá majetek pro sebe, ale pro Boha. Co vykonáte, bude patřit Bohu." (VII/3)

Pro tisk připravil

Miroslav Nikolaj Kudla
Seznam literatury

Prof. ThDr. Štefan Pružinský: Patrológia I., Bratislava 1990

Prof. ThDr. Pavel Aleš: Cirkevné dejiny I., Prešov 1992

ThDr. Josef Novák: Druhá patristická čítanka, Praha 1985

Dětem

z knížtičky mátušky Pavlíny Novákové vám posíláme v době, kdy se připravujeme na velký půst, modlitbu svatého Efrema Syrského. Také vám posíláme hezkou kreslenou hádanku. Jména luštitelů uvedeme v příštím čísle. Doufáme, že jich bude dost a dost!

Srdečně zdraví

strýček Čestmír

svatého Efrema Syrského

Pane a vládce života mého, chraň mne
od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti. Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mi, služebníku svému. Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého, neboť tys blahoslaven na věky věkův, amen.

Ve dnech 13. –15. ledna tohoto roku se ve vilémovském duchovním středisku konalo závěrečné pracovní setkání účastníků kurzu pro dobrovolné sociální pracovníky, který se poprvé sešel v listopadu 1998. Kurz byl zaměřen na práci se seniory a získání teoretických znalostí pro práci v sociální oblasti. Celkově se konalo sedm většinou dvoudenních seminářů, zúčastnilo se jich 57 účastníků. Absolventům kurzu předal závěrečné osvědčení přeosvícený Kryštof, biskup olomoucko-brněnský.


Vladyka Kryštof předává diplom br. Janu Křivkovi

Požehnaných 90 let
Teplá u Toužimě

Opět se změnila situace. Ukrajina byla dobita německou armádou a dva bratři br. Václava byli posláni na nucené práce do Německa. Václav zůstal s rodiči. Jen co to situace umožnila, narukoval do armády gen. L. Svobody, kde ve velkém symfonickém orchestru Víta Nejedlého hrál na trombón. Později jej Vít Nejedlý učinil instruktorem mladších hudebníků.

Po ukončení válečné tragedie se v rámci reemigrační vlny ocitá na Tepelsku, kde se nejprve snaží soukromě hospodařit, ale násilná kolektivizace českého venkova po r. 1948 mu to neumožňuje. Po vystudování stavební průmyslovky tedy pomáhá budovat válkou a poválečnými zlatokopy zdevastované pohraničí. Zpočátku se mu to daří, ale nemá na růžích ustláno, jelikož mu vadí neodbornost zastupitelů města Teplá. Často se na veřejnosti kriticky vyjadřuje k nepořádkům a nespravedlnosti, která zde vládne, což se mu různými formami vrací a komplikuje život jemu i rodině. Okolí si naprosto neváží jeho odbojových zásluh. Na ty si vzpomněla až Polská republika, která mu prostřednictvím svého velvyslanectví v Praze odevzdává válečné vyznamenání za obranu Polska proti nacistům, jak jsme před časem již v Hlasu Pravoslaví referovali.

Bratr předseda Václav byl oporou duchovnímu Josefu Foitíkovi, který po dlouhá léta dojížděl ze Staré Role do Teplé konat bohoslužby. Společně s matuškou Foitíkovou zpívali při bohoslužbách podle sborníku vladyky mučedníka Gorazda. Po jeho odchodu do důchodu ze zdravotních důvodů, převzal duchovní péči o církevní obec stávající vladyka Simeon z Mariánských Lázní. Po administrativní stránce se o církevní obec starala sestra Bechyňová, společně s okružním protopresbyterem J. Křivkou. Od 1. 10. 1999 je v církevní obci Teplá ustanoven nový duchovní, d. o. L. Martin Slavík.

K tomuto životnímu jubileu přicházejí s gratulací všichni příbuzní, přátelé a věřící ze širokého okolí. Do dalších let života, nechť Ti bratře žehná Hospodin Bůh, pro jehož církev jsi tolik učinil. Mnohá léta! -jh- a -jk-

Mezi čestnými gratulanty byl také vladyka biskup Kryštof, který oslavenkyni spolu s olomouckým arciděkanem Mgr. Janem Kačkošem zazpíval mnoholetí.

Mnohá a blahá léta!

sbor starších

spolu se sestrami z monastýru

Zesnutí přesvaté Bohorodice z Vilémova

Vl. Dorotej byl v dobré náladě, při bohoslužbách bez potíží klekal a vstával. V kázání vzpomněl i na chvíle jedné ze zkoušek o. Josefa na fakultě v Prešově, kde byl přísedícím. Rovněž přítomným připomenul, že o. Josef ukončil studia s červeným diplomem.

Během slavnostního oběda vl. Dorotej poděkoval všem přítomným a hlavně pak pěveckému sboru sv. Ondřeje Krétského z Bavorska, který se při bohoslužbách střídal s místním pěveckým sborem sv. Vladimíra a zpíval střídavě německy a církevněslovansky. Celá bohoslužba tak dostala velice slavnostní ráz a byla i ekumenickým činem, neboť členové tohoto pěveckého sboru jsou převážně věřící římskokatolické církve.

Mezi četnými gratulanty, kteří o. Josefovi blahopřáli k životnímu jubileu, byl s týdenním předstihem vl. Kryštof, biskup olomoucko-brněnský. Již 11. prosince navštívil Mariánské Lázně, když pokřtil malého Jana, syna zaměstnankyně chrámu. Po křtu pak gratuloval o. Josefovi a věnoval mu řecké naprestolní evangelium.

V závěru společné bohoslužby, které se zúčastnilo jednak mnoho místních věřících a rovněž i řada věřících z okolních farností, přišla celá řada hostí oslavenci gratulovat osobně. Přišli zástupci všech dalších tří křesťanských církví, jakož i představitelé veřejného a politického života. Za okresní sdružení ODS např. prof. Stanislav Mach z Chebu. Nechyběli ani předsedové sborů starších, br. Vladimír Tatarinov z M. Lázní a br. Vasil Lenděl z Milířů a vedoucí bavorského pěveckého sboru Ingrid Schierlingová. Krásnou ikonou sv. Serafima Sarovského obdaroval o. Josefa představitel zastupitelství Ruské pravoslavné církve v Karlových Varech o. prot. Vasilij Tarasov.

Vladyku Doroteje jsme po slavnostním společném obědě vyprovázeli zpěvem „Mnohaja lita" s dobrým pocitem, že je v dobré duševní a fyzické kondici. Dnes již víme, že to byla jeho poslední soborná bohoslužba s duchovními pražské eparchie, v jejímž čele stál od r. 1964. Na tuto jedinečnou bohoslužbu budeme všichni s vděčností vzpomínat a modlit se za klid a spasení jeho nesmrtelné duše. JK

V úterý, 8. února 2000, se duchovní a předsedové sborů starších západočeského protopresbyterátu sešli ke společné archijerejské sv. liturgii, kterou sloužil vl. Simeon, biskup mariánsko-lázeňský. V jejím závěru pak ještě byla panychida za vladyku Doroteje, od jehož úmrtí uplynulo v pondělí 7. 2. čtyřicet dní.

Všechny přítomné pak vladyka Simeon pozval k malému posezení, při kterém vyprávěl o těžké, ale krásné životní dráze zesnulého vladyky. Vyzdvihl jeho hluboké teologické vzdělání a příkladný život moudrého mnicha, který přistupoval ke všem problémům velice laskavě, což někteří jeho odpůrci považovali za slabost. Ať jako mladý jeromonach v Podkarpatské Rusi, nebo později duchovní a biskup v prešovské eparchii, vždy si zachoval velkou lásku ke svaté církvi. Ačkoli se zdráhal vzít na sebe jařmo hlavy pravoslavné církve, necítil se dost povolaným k této službě, záhy se stal velice oblíbeným v celém pravoslavném světě a velké vážnosti a úctě se těšil i mezi jinověrci a nekřesťany. Z jeho osobnosti vyzařovalo zvláštní duchovní světlo, kterým si získával srdce lidí.

Ve svém vysokém věku hledal pomocníka, kterého našel v osobě vl. Simeona, biskupa-vikáře, kterého pověřil správou pražské eparchie s rozsáhlými pravomocemi. Krátce po poledni vzpomínkové setkání skončilo. Vladyka Simeon této příležitosti využil k tomu, aby s některými duchovními vyřešil některé služební záležitosti.

-jh-


Vl. Dorotej vyznamenává o. Josefa

Dělostřelecká 7, 160 00 Praha 6

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10, 110 00 Praha 1.

Redakce si vyhrazuje práva na případné úpravy, či krácení zaslaných příspěvků.

Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.

Litografie Lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.

Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 10, –, pro předplatitele u distribučního střediska v Praze Kč 9, –.

Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p. ,

Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.
– –